Drtivá mletí Pig Destroyer

Pig Destroyer: Head Cage (Relapse)

Nové album Pig Destroyer je vždycky důvod k oslavě. Některé z mých nejoblíbenějších momentů jsou, když zpomalí tempo a Scott Hull, Vape Dad Riff Lord, se jednoduše ponoří do silového groovu. „Starbelly“, z jejich legendárního alba Prowler in the Yard, je bahnitý tah, který je esencí pocitu, kdy v sobě máte cizopasníka a nehodlá se vám pustit. Otevírák Book Burner „Sis“ má silné breakdowny, které mě nutí přemýšlet, jestli Scott Hull trénuje s týpky z Harms Way. Mají také úžasné covery jako Helmetovy „In the Meantime“ a Stoogesovy „Down on the Street“. Šesté album Pig Destroyer Head Cage je postaveno na těchto groovy blocích, což je úplný obrat od jejich drtivého grindcore. Odbočení a vytvoření základny svého zvuku je riskantní, ale Pig Destroyer se nestali nejlepší grindcore kapelou na světě tím, že by znovu a znovu podávali ohřívané zbytky Earache. „Army of Cops“ je divoký tah, který přebírá nedůvěru a paranoiu, jež byly vždycky na jejich albech, a dává jim více skákavý ráz; „Circle River“ je noise rock, který je zároveň hlučný (byste se divili, kolik noise rocku je docela krotké) a svalnatý. Závěrečná „House of Snakes“ odkazuje na „Starbelly“ ve svém chaosu, je to nejblíže k „krásnému“, jak se k této hudbě dostaneme, a přesto to zní tak obludně odporně.

Vokalista J.R. Hayes je jedním z mála metalových textařů, které si přečtu na papíře a poslouchám na desce pro jeho zkoumání pokřivené povahy lidskosti, ale „The Adventures of Jason and JR“ je jeho nejbláznivější písní vůbec, detailně popisující příběh, ve kterém jsou napadeni Dickem Cheneyem na cestě na koncert Iron Lung, aby večer zakončili jídlem z lengua tacos. Je to příliš divoké na to, aby to byla pravda, a přesto nadpis „Cheney útočí na místní kapelu“ by teď mohl být věrohodný, ani ne tak navzdory, jako díky své absurditě. Nebyla by to ani pátá nejšílenější část nového cyklu! Head Cage je lengua kapely, která je sama lengua — jíst hovězí jazyk se na první pohled může zdát odpudivé, ale když ho ochutnáte a uvědomíte si, jak je neuvěřitelně jemný, nepochopíte, proč jste ho neměli dřív. Je grindcore kapela, která většinu času nehraje rychle, lahodná? Nikdy nebyla víc lákavá.

Horrendous: Idol (Season of Mist)

Co je Power Trip pro thrash, to je Filadelfská kapela Horrendous pro death metal. Na první pohled zní Horrendous hodně jako progresivní éra Death, kdy si Chuck Schuldiner od Human uvědomil, že death metal se může a měl by se rozšiřovat. Právě pochopení tohoto přístupu dělá z Horrendous výjimečnou kapelu a jejich čtvrtá deska Idol je dalším triumfem v tomto ohledu. Jejich poslední album, Anareta, obsahovalo některé mohutné předehry, death metal na hranici stadionového rocku. Idol je o něco zdrženlivější, ale není o nic méně silný. Jistě, to klávesové intro „Soothsayer“, které naznačuje, že death metalová kapela má pevné uchopení nebeských představ, nemusí znít jako kapela, která se vrací zpátky. Kouzlo Idol spočívá v tom, že je více zaměřené, více oddané k tomu, aby technika měla smysl. „Devotion (Blood For Ink)“ je nejviditelnější ve svých ambicích, velkolepost z období Black Album s mistrovstvím Cynic a kosmickou skladbou. Představte si Hetfielda nebo Newsteada, jak vykřikují „Prázdnota“ na začátku písně — není to úplně mimo mísu. Idol projevuje svou větší vizi jemněji — i instrumentální „Threnody“ a závěrečná „Obolus“ se cítí v souladu než jako odlišní. Horrendous více než prokazují, jak jsou schopní, a pokud se dostanou na správné turné, kde by mohli být jedinou death metalovou kapelou na programu, dostanou skutečnou šanci dokázat svou sílu. Už mají oko většiny (death) metalových kapel.

An Autumn For Crippled Children: The Light of September (ConSouling Sounds)

Nizozemská kapela An Autumn For Crippled Children — tento měsíc představuje kapelu, které můj editor nevěří, že existuje — se nemluví tolik jako o některých jejich známějších blackgaze vrstevnících, přesto však patří k mistrům tohoto žánru. Alcest byli průkopníci, kteří explicitně vytvořili spojení mezi black metalem a hypnotickými kvalitami shoegaze; Deafheaven se stali superhvězdami, které překročily tento žánr; AAFCC rozbili dokonalé zrcadlo a našli ještě více krásy ve trhlinách. Jejich sedmé album The Light of September pokračuje v tomto estetickém stylu, trochu čistší, ale rozhodně ne opravené nebo lesklé. Tady se ponoří do své více post-punkové strany; můžete titulní skladbu nebo „New Hope“ zařadit na goth večírek a nepřeruší to proud bloku New Order. September je naplněn rozbitým klavírem, který zůstává v pozadí, ale přesto nějakým způsobem dominuje skladbě, podobně jako jejich zesnulí vrstevníci Lifelover (další kapela, která byla před svým časem ve sjednocení black metalu/shoegaze/post-punku). I když je čistší, jako například v „Fragility“, klavír stále nese tunu zármutku a nedokonalé úzkosti. AAFCC upřednostňují anonymitu, takže se brzy neobjeví v „Last Call with Carson Daly“. Nicméně, jak by „The Golden Years“ rozhýbala dav na nějaké „Happy When it Rains“ párty?