VMP Vzestup: Jackie Cohen

Existuje specifický typ úzkosti, která pochází z nespavosti: ta pomalu se pohybující starost, která zesiluje, když sledujete, jak se záblesk nočního stolku přepíná z dvojciferných čísel na jednociferná a zpět. Žiješ svůj nejlepší život? Co si o tobě opravdu myslí ten kolega? Proč nespíš? Je tvoje máma v pořádku? Opravdu tě miluje tvoje partnerka? Proč nespíš? Daří se ti dobře v práci? Zvládl(a) jsi tu konverzaci se svou sestrou tak, jak jsi chtěl(a)? Proč nespíš?

Chápeš, co tím myslím. Ta specifická, no, hrůza, se vznáší nad dvoudílným debutovým EP Jackie Cohen, Tacoma Night Terror, devíti-písňovým cyklem o starostech, obavách a smíření se sebou samým, ačkoliv možná nenávidíš některé jeho části. Napsala ho v roce 2015 v domě, který sdílí se svým nynějším manželem Jonathanem Radem (Foxygen a producent indie rocku) a doprovází ji kapela The Lemon Twigs. Cohen strávila rok úpravou různých prvků EP (to bylo letos rozděleno do částí nazvaných I’ve Got The Blues a Self-Fulfilling Elegy) před tím, než je letos představila a zahájila turné jako předskokan Alexe Camerona a dalších. Celkově je Tacoma Night Terror ohromující a kompletní debut, směs Harryho Nilssona, Fleetwood Mac a Nancy Sinatra vystupujících na něčí zápisy z LiveJournalu.

Nedávno jsme zavolali Cohen, když byla mezi turné v autě na cestě na svatbu ve státě New York. Mluvili jsme o procesu, který ji dostal z pozice záložní zpěvačky ve Foxygen na post hlavní zpěvačky, jak se naučila hrát na klavír a o hrůze nespavosti.

VMP: V poslední době hodně turnéuješ; jaké to je, hrát věci naživo?

Jackie Cohen: Je to neskutečná zábava, mám skvělou kapelu, moje sestava se pro toto příští turné trochu změnila, ale jo, hráli jsme prostě skvělým publikům. Dělala jsem turné jako předskokan Alexe Camerona, a má opravdu skvělou živou energii, a to je něco, co se mi líbí, mít opravdu zábavnou show. Prožívám nejlepší chvíle svého života.

Jaké je to být nyní hlavní zpěvačkou?

Je to hodně jiné. Nevím, cítím, že je to takový přirozený postup pro mě. Turnéovala jsem a hrála jsem na show, víš, jako zpěv a tanec před publikem už mnoho let. Takže, asi už nejsem moc stydlivá na pódiu. Teď hraji na kytaru a jsou to moje písničky, a to je pro mě mnohem osobnější. A tak, nevím, je to jiný psychologický prostor, ale není to takový skok, jak jsem si myslela předtím, než jsem začala.

Vrátíme se o kousek zpátky, můžeš mi říct něco o svém pozadí? Jak jsi začala dělat hudbu? Jak jsi se dostala k vydání desky na Spacebomb?

Začala jsem s hudbou, asi když jsem byla dítě, byla jsem dítětem muzikálového divadla. A po střední škole jsem šla na vysokou školu a tak trochu si dala od toho všeho pauzu. Studovala jsem angličtinu a psaní. To bylo, když se můj manžel [Jonathan] Rado podepsal na nahrávací smlouvu a začal turné, a hrála jsem s nimi show předtím, než měli smlouvu, dělala jsem s nimi malé turné a hrála jsem s nimi na střední škole a tak, byla jsem už v kapele dříve, ale když začali turné vážně, začala jsem se připojovat. Dělala jsem CMJ s nimi, a začala jsem být záložní zpěvačkou. Když jsem byla ve škole a prostě jsem seděla v bytě, začala jsem si hrát s nástroji, které ležely kolem, a začala jsem se trochu učit hrát na kytaru a pak jsem přirozeně začala psát malé písničky, které se za pár let změnily na lepší písničky.

Proveď mě nahráváním Tacoma Night Terror, protože to bylo dokončeno před pár lety, že?

Ano, udělali jsme to v létě 2016, to bylo po návratu zpět do L.A. Žila jsem v New Yorku, když jsem šla na vysokou školu a pak jsem se vrátila zpět do L.A., a my jsme turnéovali a měli jsme hodně volného času a během těch přestávek Rado produkoval, a já jsem byla doma s ničím k dělání a měli jsme poprvé klavír. A tak jsem napsala všechny ty písničky prakticky to léto, a po tom, co Rado dokončil Do Hollywood s The Lemon Twigs v našem domě, napsala jsem album a rozhodli jsme se ho nahrát a použít stejnou sestavu, a použít The Lemon Twigs jako doprovodnou kapelu.

Jak dlouho trval tento proces, od začátku psaní až po dokončení nahrávání desky?

Psaní bylo šíleně intenzivní, prostě to mělo ty vybuchující okamžiky, a asi jsem napsala všechny písně pro to EP tak — kromě jedné nebo dvou, jako “Bold” byla napsána dříve, zatímco jsem ještě žila v New Yorku, a “I Hate My Body” byla napsána, když jsme už začali nahrávat — ale velké části těch písní byly napsány opravdu rychle během toho léta. A poté jsme udělali všechny instrumentální části s The Lemon Twigs a udělali jsme všechny záložní vokály, a pak jsem strávila dlouhou dobu po tom upravováním hlavních vokálů a přepracováním věcí a takovým vymýšlením, a já jsem to dělala nějakou dobu. Takže mi to trvalo, trvalo mi to asi rok od doby, kdy jsme dokončili nahrávání až do doby, kdy jsem to dokončila a dala online.

Wow, OK.

Ano, byla jsem opravdu sebekritická ohledně toho, a dávala jsem věci online a pak je zase stahovala a pak jsem dávala demo, které jsem udělala a zase ho stahovala — prostě to trvalo dlouho a hodně povzbuzení od Rada a některých mých ostatních přátel, kterým jsem to ukázala, abych se odvážila dát něco ven a říct: “Hele, udělala jsem věc.” (Směje se.)

Myslím, že to platí i pro psaní do určité míry, prostě je tu okamžik, kdy pokud nemáš nějaký konkrétní termín, můžeš věci prakticky upravovat navždy. Nikdy to nekončí.

Správně. Jsem opravdu obsesivní editoř. Vždy, ve všech typech psaní, i když prostě píšu e-mail nebo něco takového, zabývám se tím do hloubky. Takže u něčeho tak osobního, jako je deska, bylo opravdu těžké říct: “OK, teď je hotová.”

Říkala jsi, že je to odhalující deska, mnohé z písní na ní, myslím, že jsi je popsala jako “zápisy do deníku.” Je těžké být takto otevřená ohledně sebe na desce?

Je to intenzivní. Protože, jako, není těžké psát tímto způsobem. Není to úplně vyznáním, jsou tam konfese a také některé narativy a prostě slovní hra a tak dále, takže to není úplně autobiografická deska nebo něco takového, je tam fikce. Ale pro mě není těžké psát tímto způsobem, protože jsem tak trochu hrozný oversharer (směje se).

Takže je to taková moje přirozená inklinace odhalovat toho o sobě příliš mnoho neustále. Ale také nenávidím, když se mě na to někdo ptá. Takže je pro mě snadné psát tímto způsobem, ale pokud píšu básně nebo písničky nebo cokoliv, nechci lidem říkat, o čem jsou.

Ano, a myslím, že to je tak trochu jako sociální média, jakože, nechceš, aby se ti někdo ptal na věci, o kterých tweetuješ ve 2 ráno, víš?

Správně, jako, dal jsem ti tweet (směje se).

(Směje se) Jako, všechno, co potřebuješ, je právě tam, rozhodneš, jak s tím naložíš, skončila jsem s tím. Zmínila jsi v jiném rozhovoru, že ses, a řekla jsi to tady také, naučila trochu hrát na klavír, jak to ovlivnilo to, jak jsi psala tyto písně? Protože jsi říkala, že jsi se ráno učila akordy a pak večer to byl akord, který jsi použila na skladbu.

Ano, nikdy jsem předtím neměla klavír, jako, nevyrostla jsem s ním nebo jakýkoliv čas před tímto rokem, kdy jsme se po škole vrátili zpět do údolí. A Rado našel elektrický klavír a dal ho do domu v místnosti, která byla tak trochu soukromá, protože pracoval v garáži, a já jsem tam netrávila hodně času, a zejména pokud jsem chtěla hrát, moc se mi nelíbilo, když mě někdo sledoval nebo poslouchal, a tak jsme měli tento klavír v této soukromé oblasti v domě, a já jsem měla zafóliovaný list akordů, který mi dal tatínek (směje se). A pak jsem vyhledávala písničku nebo něco a viděla, jaké jsou akordy, a pokud jsem žádný neznala, podívala jsem se na akordy a nějak to vyřešila.

Zmínila jsi, že jsi nahrávala s The Lemon Twigs. Co ti přinesli na Tacoma Night Terror, co tě obzvlášť nadchlo?

Oh můj bože, tolik energie. (Směje se.)

A byli prostě, právě přišli z Long Islandu, že?

Když jsme dělali desku, právě dokončili nahrávání svého Do Hollywood s Radom, ještě to nebylo venku. A ano, měla jsem všechny tyto písně, některé z nich měly plné dema, většina z nich byla prostě pouze můj hlas na telefonu, buď s kytarou a zpěvem, nebo zpěvem a klavírem. A poslouchala jsem dema s nimi a mluvila o tom, jaký typ písně chci, a pak Michael [D’Addario] by si sedl za bicí a začal psát jako šílenec. A oni by prostě nahráli skladbu za den. Je to šílené, protože to, co bylo na té desce tak cool, bylo, že má to opravdu nezaučenou atmosféru z mé strany, a je to takové naivní a pak je to obklopeno tímto úžasným profesionálním hudebnictvím. Myslím, že moje deska je opravdu těžká na hraní, musím turnéovat s opravdu dobrými hudebníky a pak hraji na kytaru a brnkám akordy nebo něco a říkám si, “Omlouvám se, nevěděla jsem, že to je tak těžké, když jsem to napsala.” (Směje se.)

Jedna z věcí, o kterých jsem chtěla mluvit, je, že sny, spánek a úzkost jsou velké téma, které se tímto vine. A bylo to něco, co jsem si uvědomila, když jsem to poslouchala, že víš, že ostatní lidé mají problémy se spánkem, ale není to něco, o čem skutečně přemýšlíš, protože tvoje vlastní problémy se spánkem jsou tvoje vlastní problémy se spánkem. A tak mě to opravdu odhalilo, intimním způsobem. Ale také to, že si prostě uvědomuji, že nevím, kolik lidí je otevřených ohledně mluvení o svých problémech se spánkem.

Správně.

A nemám pocit, že bych k tomu měla otázku, jen mě to napadlo, když jsem to hodně poslouchala.

Je to obrovská část desky a byla to část mého života, která ovládala každou jinou část mého života v té době. Byl jsem jako zombie přes den. Ale zároveň, když nespíš, všechno se stává tak intenzivním. A jako, sázky tvého dne se cítí mnohem vyšší. Takže, každý den se cítí jako život nebo smrt. Byla to docela děsivá doba, což je zvláštní, protože to byla také velmi kreativní doba. Také nenávidím, nenávidím, že jsem to právě řekla, nenávidím, že spojuji tyto věci, protože si nemyslím, že musíš být uprostřed krize, abys byl kreativní. (Směje se). A myslím, že to je nebezpečný stereotyp. Myslím, že někteří lidé si myslí, že klíčem k tvořivosti nebo inspiraci nebo jakémukoli jinému je trpění, a to si myslím, že je tak nepravda. Myslím, že bych stejně psala písně. Ale ano, ta deska byla opravdu ovlivněna, myslím jako všechny tyto písně jsou o mně probuzené třetí den po sobě.

Moje žena také bere Lorazepam, takže [když to zmíníš na desce] to bylo opravdu jako, “Whoa, znám ten lék a všechno, co s tím přichází.” Zajímavé mi přijde, že když navštěvuješ zdravotní profesionály, pokud jdeš na terapii a zjistí, že nespíš, jsou prostě jako, “Ano, jděte domů, tady máte prášky na spaní. Protože nic z téhle další věci nebude mít význam, pokud nebudeš spát.”

Správně. Problém s nespavostí byl, myslím, že teď spím mnohem lépe a není to tak, že by řešení spánkového problému vyřešilo všechny moje ostatní problémy, ale rozhodně je to udělalo méně zoufalými, den za dnem.