Viděli jsme Borise v Severní Karolíně a stále to cítíme v našem hrudníku

Vyrůstal jsem asi 45 minut dolů z hory od Asheville v Severní Karolíně a teď vám o tom povím. V posledních několika letech se Asheville vyvinulo z jedné z těch měst jako Portland na Jihu, plné punkerů, vousáčů, podivínů, hippies a lidí, kteří bez váhání věří na magii, na sterilní, řemeslně vařenou hřiště pro majetné yuppies. To sice není per se špatná věc – konec konců, je to liberálně-kapitalistický americký sen, mít svou startup firmu pohlcenou Facebookem, abyste mohli mít 2,5 dítěte a Teslu – ale znamená to, že počet podivínů na obyvatele ve městě se snížil. Ale to byste si asi nevšimli, kdybyste se zúčastnili koncertu Boris v Asheville v místě The Orange Peel v neděli večer, kde kapela hrála před plným sálem, který představoval snad poslední podivíny, které ve městě zbyly.

Abych citoval plakát z pokoje na koleji, nemusíte brát drogy, abyste si užili koncert Boris. Boris jsou drogy a japonská metalová kapela vás rozdrtí i při nejmenší provokaci. Nejsou jen hlasití a těžcí. Jsou PONERNÍ a jejich koncerty jsou vyčerpávající fyzické výzvy, které nabízejí skvělý katarzi bez nepořádku. Na koncertě jsem měl špunty do uší kvůli vlastnímu bezpečí. V jednom okamžiku jsem je vyndal, abych viděl, jaké to je; připadalo mi to jako zvukový ekvivalent dívání se přímo na sluneční zatmění.

Jedna z nejpodivnějších a přitom nejúžasnějších věcí na Boris je, že vydávají hudbu takovým tempem, že se pohybují někde mezi Guided by Voices a Lil B. Stejně tak mohou znít jako Black Sabbath nebo Motörhead, jak mohou přenést My Bloody Valentine nebo J-Pop. Učinili album se doom metalisty Sunn O))), a často spolupracují s bohem zvukového trestu Merzbow – tento pár nedávno vydal  Zaireeka-stylové album, na které jste schopni hrát obě desky najednou, které jsem se kdysi pokusil poslouchat tím, že jsem hrál jednu desku na Spotify a druhou na iTunes. Každopádně, Boris jsou psychoticky talentovaní muzikanti, jejichž ambice a hravost nemohou být omezeny žánrem, stylem či konvenčním myšlením. Rád je považuji za Radiohead, ale pro lidi se vkusem.

Byli v Asheville v neděli večer, aby zahráli celé své album z roku 2005 Pink. Album bylo poprvé distribuováno v USA v roce 2006 společností Southern Lord a nedávno bylo znovu vydáno Sargent House s připojeným dalším albem, které se jmenuje Forbidden Songs. Je dostupné na vinylu, což je důležité, protože tato stránka se jmenuje Vinyl Me, Please. A dovolte mi říct vám, čtenáři, Boris hráli sakra skvěle Pink, plus spoustu dalších skladeb, které jsem byl příliš ohromen na to, abych si je napsal do svého telefonu nebo je vůbec rozpoznal. Všechno od Pink znělo roztaženě a jeskynně, když ho hráli, jako by kapela roztrhla červí díru ve časoprostoru a vcucnula nás všechny dovnitř.

Co se týče hudby, jsou tři členové Boris tak v synchronizaci, že se zdá, že sdílejí stejný mozek. Ale co se týče chování na pódiu, je to skoro jako by byli ve třech různých kapelách. Kytaristka Wata stála téměř úplně nehybně na pódiu, zabraná do úkolu pracovat s pedály zpětné vazby a zároveň způsobit, aby její Les Paul ječela jako Slash a tleskat jako Eddie Van Halen. Štíhlý basista Takeshi Ohtani měl dlouhé vlasy, které mu konstantně zakrývaly obličej, takže vypadal trochu jako metalová verze Cousin It. Na jeho basu byla připojena další kytara, což mi Wikipedia právě řekla, že je, aby mohl hrát na kytaru na některé skladby, aniž by musel měnit nástroje, ale myslím, že se oba shodneme, že hlavním smyslem hraní na nástroji, který je jak kytarou, tak basou, je, že je to prostě úžasně cool.

Bubeník Atsuo Mizuno mezitím vypadá, jako by byl přesvědčen, že je v Poison, a to myslím tím nejúžasnějším způsobem. Na jeho tváři byl po celou dobu setu nanesený šílený úsměv a alespoň jednou za skladbu by dramaticky ukázal jednou ze svých bubenických paliček nahoru směrem k Valhalle. Za ním bylo nastaveno obrovské gong, a uprostřed setu začal na to vymlátit jako šílený, zatímco Wata a Ohtani poskytovali drtivou zeď zpětné vazby. Během Atsuových častých sólových vystoupení udeřil do svých bubnů tak silně, že jsem cítil vibrace v hrudi. Začal jsem se divit, jestli se jednou někomu na koncertě Boris vyskytla zlomenina žeber a to je ta věc, kterou Atsuo mlátí do gongu.

Později během koncertu zvedl svoji paličku určenou na gong směrem k publiku, a udeřil do něj jen když jsme všichni byli dost hluční. Ukazoval a křičel na nás; my jsme mu odpovídali výkřiky, pak znovu a znovu mlátil do gongu jako šílený. Jednou jsem byl na koncertě, kde Action Bronson házel pytle marihuany a syrové steaky do publika. Dokud jsem neviděl, co dělá Atsuo s gongem, byl jsem si jistý, že to byla ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy na koncertě viděl. Teď si tím nejsem tak jistý.

Znáte ten pocit, který máte, když jedete na skútru nebo motorce nebo něco podobného opravdu dlouho, jak si vaše tělo zvykne na to, že je bičováno větrem a drceno neustálým pohybem, že kinetická energie se stane vaší novou normou, a pak prostě zastavíte? To je přibližně to, co cítíte, když hrají Boris, ve srovnání s tím, co cítíte, jakmile Boris přestane hrát. Jejich hudba je tak pohlcující, že se zdá, že se stává součástí vás, a je skvělé vědět, že takový pocit je tak fyzicky náročný, že ne každý to aktivně hledá. A v městě jako Asheville, které každým rokem vypadá o něco méně jako město, které jsem znal jako dítě, to byla skvělá připomínka, že tam stále jsou podivní lidé, kteří si užívají úžasné věci.