Babylonské věže: Den v životě účastníka audio konference

Je neděle ráno, 11:25, a jsem v prostorné přívesové místnosti na audio festivalu, kde poslouchám stranu A tragického souboru labutích písní Billie Holiday Lady In Satin. Momentálně jsem jedním ze sedmi přítomných, a „You Don’t Know What Love Is“ mě zasahuje silněji než kdy jindy, zatímco ostatní v místnosti obdivují jeden z mnoha přehnaných systémů, které se používají tento víkend. Mám s tím vším těžké srdce. Nějak to působí pornograficky, trochu nepravdivě, mluvit o Holidayiných bojích s heroinem a hlubokou, neomezenou touhou po něčem, co nikdy nenašla, ve stejném dechu jako signálová cesta, která nám to vše dnes přináší. Abych použil frázi do neexistence, nerozumím tomu spojení, a nepřipadá mi, že by byla s námi v místnosti. Mám pocit, jako bych šlapal na prsty posvátného a že nemohu nic týkající se její nebo její hudby vykonat spravedlivě, a tak přestanu procházet svou fantasy fotbalovou sestavou hledající šťastnou rozptýlení od sebe, pošlu trochu soucitu dobrým organizátorům a odejdu. Byl jsem tu půl hodiny a už jsem někoho zklamal.

V tomto okamžiku je mi jasné, že jsem měl vzít svůj Effexor dříve, než jsem dnes ráno opustil dům. Slovy krále bažinatého hradu, to má být šťastná příležitost, a místo toho jsem všude lokty a koleny a s dvěma levými nohama, pokud jde o emoce. Zatímco je objektivně obtížné si představit, že by se něco smysluplného mohlo dít v konferenčních jeskyních polosemiubraného Marriottu, nejsem v štědré náladě, a tak vstupuji do hlavní budovy a snažím se otevřít svou mysl ne tak tomu, co za chvíli uvidím, jako tím, jak to budu vidět. Musím to nechat být jen věcí o reproduktorech a tak dál, říkám si, když se snažím dostat do místnosti s náhlavními soupravami, abych se setkal s mým přítelem, který se stal kolegou Davidem. Moje manželka a dcery se pro své zdraví již stáhly do místního muzea nějakého druhu a nechaly Davea a mě s různými zařízeními určenými k tomu, aby vám poskytla tu nejsprávnější cestu k umělcům a hudbě, kterou milujete. Cokoli tohle sakra může znamenat.

Poté, co jsem se vyhnul dvojici vodních lahví za 3 dolary a byl mi sdělen skvěle meta konferenční pravda chlapem ve tvaru země, že je třeba znát název toho, co hledáme, pokud to tady někdy chceme najít, vracíme se zpět do lobby, kde někdo hraje elektrickou kytaru přes zesilovač pro skupinu mládeže a na základě reakce je to opravdu dobré. Mně to zní jako něco, co by hrálo, když Ježíš přijede na sekačce John Deere a má Marlboro Red a opotřebovaný župánek, ale to je v pořádku. Různé akordy, atd. Jakmile chlapec skončí hrát, otočím se a uvidím společnost s audio kabely s cedulí o propagaci, kterou na konferenci nabízejí. Slogan zní „Zeptejte se na dárek od knihovníka“ a vedle obrázku, který je zjevně zamýšlen jako pornografický obrázek ženy v jakési knoflíkové blůze, která se na někoho dívá přes brýle vědoucím pohledem. Je to velký hit mezi účastníky, jak si asi dokážete představit, a ukazuje na typ insulární hlouposti, za kterou jsou takové akce, alespoň zčásti, známy. Cromagnonismus tohoto druhu se stal typickým na těchto událostech a vysvětluje malý počet žen, které tu vidím. Tak dlouho tohle dělalo dojem, že to je zlověstné a nechutné, obojí, čímž to je. Nikdo se mě neptal, ale jakmile vstoupíme do hlavního výstavního prostoru, přemýšlím, že pokud mají podobné věci přežít a darejí říkat být úspěšné, lidé zapojení do toho budou muset vyspět.

V následující místnosti se dostáváme k boothu s gramofonem, který se vztahuje k někomu, s kým David nedávno mluvil. Jsou docela skvělí, říká, a mohli by být zajímavou nabídkou pro naše lidi, pokud vyřešíme ceny. Zní to dobře, a když začneme prozkoumávat, zdají se být opravdu skvělé. Je důležité, možná pro všechno a všechny, vypadat v dálce jak subtilně evropsky a inteligentně, a tyto věci dělají oboje na jedničku. Nevím proč, ale zdá se mi, že nejdražší vypadá jako něco, z čeho by si F. Scott Fitzgerald užil brát kokain, a zpětně se na to nyní dívám, měl jsem pravdu. Tak to vypadalo. Berte to, jak chcete, ale v mých očích je to tak úspěšná podpora, jakou znám, abych dal gramofonu.

Zbytek místnosti je to, co byste očekávali, pokud se na takové akce pravidelně dostavujete. Čističe desek, které vypadají jako popcornovače vašeho dědečka, legacy hudební klub s CD alb, která napsali lidé, o nichž nikdo nikde neslyšel, a zeď dřevěných reproduktorů, které by skvěle vypadaly jako pozadí pro živý feed španělské kytarové hudby podcastu. Jinými slovy, celé místo je strukturální mokrý sen pro každého, kdo kdy zvedl hlas v diskusi o hi-fi komponentách, což mě přivádí k mé další myšlence: místo je nastrojené k prasknutí lidmi, kteří vědí vše o všem. Bylo by těžké slovy vyjádřit číslo zklamaných, odcizených a neskrývaně neschvalujících zavrčení, které slyším, když se snažím projít amébou účastníků zde. A oni jsou, nepochybně, všichni spojeni spíše jedno s druhým, ale s vzájemně sdílenou Velkou Pravdou: hlavně, že většina z toho, co to všechno znamená, má komplikované, důkladně přezkoumávané a snadno rozrušitelné víry o tom, jak by se mělo poslouchat hudba a o druhu hudby, kterou byste měli poslouchat. Vsadil bych výplatu, že nikdo tady neslyšel, ani by byl ochoten slyšet píseň Young Thug. A kdyžš chytám nevyřčené hrozby smrti za smích, když někdo volá „podívejte se na ovládací knoflíky!“, pro něco, co zřejmě zachraňuje Willa Robinsona, konečně zjišťuji, co mě na celém tomhle tolik trápí. Určitě to není nerdství, já hraji Magic the Gathering a asi bych dokázal recitovat každou řádku z každého filmu Star Wars v pořadí a chápu, jakou cennou roli má Informace o Něčem v našem boji udržet si hlavu nad vodou v bezohledném vesmíru. Také to není o žánrech hudby, které se lidé tady líbí. Na konci dne mě vlastně nezajímá, co posloucháte, a na Konec, ať už to skončí jakkoli, nebude to mít stejně žádný význam. Poslouchejte cokoliv, co dělá váš svět hladší.

Co mě trápí, je, že na události, která má uctívat hardware za jedním z nejposvátnějších lidských rituálů a uměleckých forem, jediné, co seemnediodávám najít, je banda mrzkých chlapů říkajících mrzké věci o vůbec nejméně mrzkých věcech na celé planetě. Že se zdá, že nemohu jít 15 stop, aniž bych narazil na další odkaz na prsa nebo na někoho prodávajícího nepochopitelně drahé sračky. Že jeden z jediných chrámů, které máme všichni společné, byl přeměněn z domu aktivního poslechu do doupě Elder Bro komentářů a fanfár. Atatd.

Bylo to levné, to, co říkám, a i když chápu, že objevování levnosti věcí je součástí stárnutí, nemohu odolat pocitu, že stojím na parkovišti 45 minut později a přeji si, aby něco takového mohlo opravdu mít význam. Aby moje nadšení ohledně toho z minulého týdne mohlo být ospravedlněno i na morální úrovni. Aby další z našich posvátných věcí nebyl vytažen ze všech na výsluní jako talisman před tím, než byl rozřezán a prodán jako další přenosný, individuální důkaz, jak moc máme pravdu, abychom byl přidán do kolekce věcí, které dokazují, jak moc máme pravdu, což každé z nás nosí s sebou. Chtěl jsem něco, co nepotřebovalo sex, aby to prodalo, a možná něco takového neexistuje, takže příští rok zůstávám doma.