Cítit se pohodlně s tím, jak se otevřít: Courtney Barnett nám říká, jak se opravdu cítí

VMP: Tolik z Tell Me How You Really Feel zní, jako by to bylo napsané z perspektivy, kde se vás přítel ptá na radu a rada, kterou mu dáte, je vlastně radou pro vás samotného. Tyto písně můžete číst jako napsané pro přátele a milence – nebo jako vaše povzbuzení pro sebe.

Courtney Barnett: To je opravdu dobrý způsob, jak se na to dívat. Myslím, že spousta mých nápadů se pohybuje mezi těmito dvěma místy. Často se překrývají. Hodně z těchto písní jsem začala psát pro přátele nebo pro lidi, se kterými jsem se setkávala. Ale pak to nakonec otočíte na sebe. Slyšíte, jak těm lidem dáváte rady – nebo vlastně ani rady, jen myšlenky – a pak se ptáte, proč sami sobě nemůžete dát tu samou radu. Pamatuji si, když jsem začala psát poezii ve škole, že jsem psala věci neustále pro ostatní.

Často se ocitám v pozici, kde dávám radu příteli a myslím si: 'proč se touto radou sama neřídím?' Jako, jasně, vím, co bych měla dělat.

Ano – jakmile si to uvědomíte a jste si toho vědomi, myslím, že si toho začnete všímat neustále.

Jedna věc, která mě na albu zaujala, je, že je roztrpčené a frustrované, ale zároveň je také laskavé k jeho tématům. Pro mě to tak nějak vypadá jako stav, kdy jste ve svých třiceti: můžete vyvažovat tuhle zlost a frustraci s empatií.

Pravda. Myslím, že časem se naučíte různé dovednosti a jak lépe vyjadřovat tyto pocity. Nápady předtím, které bych mohla zakrýt něčím jiným – jako sarkasmem nebo humorem. Uvědomuji si, jak jsem tyto věci maskovala, abych nebyla na 100 procent zranitelná. A myslím, že teď [na Tell Me How You Really Feel] jsem se opravdu ponořila o něco hlouběji a nechala se být zranitelnou. Což je podle mě strach, který máme všichni – strach být viděni, víte? Lidé vás vidí takové, jací jste, se všemi svými vadami a nejistotami. To je docela děsivé.

Jaká píseň na Tell Me How You Really Feel si myslíte, že jste dříve ve svém životě nenapsala?

Možná něco jako "Hopefulessness" – no, nevím. Je to vtipné, protože některé z těchto písní jsem skutečně začala psát, když mi bylo 13. Ta instrumentální stránka. "Sunday Roast" a "Can’t Help Yourself," ty jsem začala, když mi bylo 13 nebo 15. A "City Looks Pretty" jsem začala v raných dvacátých. Je to zvláštní překryv času, cítit, jak dlouho [tyto písně] existovaly a měnily se ve stejnou dobu. Lyricky jsou nápady pravděpodobně trochu jiné, než cokoli, co bych udělala předtím.

Je zajímavé vrátit se k něčemu osobnímu, co jste začala před více než deseti lety: téměř jako spolupráce s jinou osobou, i když to stále nesete vy. Je to něco, co často děláte, necháváte nápady a práci odpočívat na polici na chvíli?

Ano, myslím, že mám tendenci se tím zaobírat. Myslím, že jsem dost nerozhodná, takže finalizace nápadu na píseň... Vidím, jak dlouho některé z těchto písní trvalo napsat, že ten typ rozhodovacího procesu, kdy rozhodujete, že je to hotové a jdete dál, je dlouhá cesta.

Máte skutečný dar psát o velmi specifických osobních zkušenostech velkorysým způsobem. Posluchač má určitě dostatek prostoru identifikovat se s písní a cítit se jako součást příběhu. Myslím, že tuto schopnost máte, protože tyto zkušenosti chronizujete jako novinář, ale zajímalo by mě, proč myslíte, že dokážete zasáhnout tento cíl.

Nevím přesně jak nebo proč – myslím, že nad tím nepřemýšlím příliš, možná! Čím více se snažím přemýšlet o tom, zda by určitá osoba nebo skupina lidí rezonovala s tím, nebo jak někdo na to či ono zareaguje... Myslím, že proměnné jsou tak obrovské, že byste navždy obětovali nápady ve snaze zapadnout do toho, co si myslíte, že by se někomu jinému mohlo líbit nebo s čím by se mohlo ztotožnit. Rád vypínám tyto funkce a přemýšlím o tom, co by si někdo jiný mohl myslet, že je obrovský ztrátou času a energie. Rád stripu všechny tyto věci a přemýšlím o tom, co je nejupřímnější verzí něčeho.

To se shoduje se způsobem, jakým toto album přechází mezi zevnějškováním osobních zkušeností v jiných postavách a internalizací nebo personalizací těchto společenských, kulturních, univerzálnějších problémů. Existuje tu tento přechod sem a tam mezi těmito dvěma.

Pro mě je těžké říct. Někdy se to změní dokonce i v jedné písni. I když existuje nějaká postava, obvykle je v ní nějaká část mě. Všechno se to tolik prolíná, že se to nakonec stává vším najednou a ne jednou konkrétní, oddělenou věcí.

** Bylo psaní tohoto alba těžké? **

Myslím, že ano. Ale myslím, že vše, co jsem napsala, bylo těžké. Pro mě je psaní prostě těžké. Což není špatná věc. Jen to znamená, že je to výzva a přiměje vás přemýšlet o věcech. Toto bylo pocitově o něco těžší, ale možná je to prostě proto, že to byl nejnovější věc, na kterou jsem se soustředila. Jakoby jste na minulost zapomněli, víte. Ale bylo to těžké jen proto, že jsem byla více zranitelná a myslím, že jsem se ponořila o něco hlouběji než možná předtím.

Vymyslela jste slovo "hopefulessness?" Je to perfektní slovo k popisu života v roce 2018.

O tom nevím – možná ano! Pamatuji si, že jsem nemohla najít přesně to slovo, které jsem chtěla. A opravdu, nejde jen o píseň: jakoby to shrnovalo celé album. To takové houpačka mezi beznadějí a nadějí. Optimismem a pesimismem. A snažit se najít pohodlnou rovnováhu mezi těmito dvěma namísto úplného ignorování jednoho nebo být zcela nevědomý toho druhého.

Mám pocit, že na albu je spousta písní – zvláště "City Looks Pretty" – o pocitech odcizení od něčeho, co je vám známé. Jsem si jistý, že lidé tuto píseň interpretují jako vaši cestu domů z turné, ale také to zní, jako by se to mohlo týkat vyrovnání se s depresivní epizodou. Opravdu to vypadá, že obě dávají stejný pocit: vrátit se domů na místo, které už domovem necítíte.

Je to obecný druh odpojení, s nímž se můžete spojit v mnoha situacích. A tu píseň považuji za nejzajímavější, protože byla napsána ve dvou obdobích mého života. Začala jsem ji psát, když mi bylo 21 nebo 22, a pak jsem ji nemohla dokončit, takže jsem ji odložila a vrátila se k ní, když jsem psala toto album. Má texty, které překrývají obě období mého života. Má tu depresivní část, být v posteli, uvnitř – a druhá část je o tom být daleko od domova. Takže mají různé významy, ale všechno se vrací k obecné odpojenosti od vašeho okolí a vrstevníků. A lidí ve vašem životě.

Předpokládám, že to je něco, co se často objevuje, protože teď trávíte tolik času daleko od domova. Zda se to stalo snazším?

Myslím, že se zlepšuji v přizpůsobování se různým věcem. Zjistit, jak se přizpůsobit a vyrovnat se s nimi.

Na rozdíl od některých vašich dřívějších prací se na tomto albu otevřeněji zabýváte sociálními otázkami. Inspirovalo vás něco konkrétního k této změně ve vašem psaní?

Myslím, že tyto věci byly vždy přítomny v mých písních, ale bojovala jsem s tím, jak vyjádřit to, co cítím – jak vyjádřit tyto frustrace. Myslím, že také, s časem, se cítím vyčerpanější a zklamanější ze všech těchto věcí.

Divím se, jestli se troll, o kterém mluvíte v "Nameless Faceless," někdy ozve.

O tom pochybuji. Pochybuji, že by věděli o této písni nebo si o to dělali starosti! (směje se)

Máte nějakou oblíbenou vzpomínku na nahrávání tohoto alba?

Ano, bylo to tak blízko domova – chodila jsem do studia každý den, a bylo to v prostřed zimy v Melbourne, a byla tam malá krbová kamna v komunitní kuchyni studia, a tak jsme rozdělané malé ohně. Bylo to prostě hezké, víte – byla to malá skupina lidí, jen moje kapela. A je to dlouhé, víte: ráda dělám dlouhé nahrávací sezení na krátký čas nebo dny. Myslím, že se tím trochu blázním. Asi to není nejrozumnější nebo nejzdravější způsob, jak to dělat. Ale činí to to zajímavé.

To vás plně ponoří do hudby, předpokládám. Jako že je snazší, když se dostanete do té nálady a zůstanete tam po delší dobu na rozdíl od toho, abyste se tam dostávali a odcházeli.

Zatím to pro mě funguje.