Album týdne: 'NO_ONE EVER REALLY DIES' od N.E.R.D

V poslední době jsem měl pocit, že každý skromný pokus popsat katastrofální stav hlavního proudu hudby bez sebemenšího opakování mě znovu a znovu přetěžuje. Stručnost panuje děsivě, superhvězdy se vyhoupnou a spadnou dle libosti, a dokonce i milovaná buržoazie se snáší, aby se mohla radovat v šílenství. V tomto ohledu je hlavní proud popové hudby sama o sobě vyděšený: volba ignorovat nebo se zapojit do naší globální paniky - každé záměrné nesení váhy našeho světa - se nepříjemně pohybuje na tenké hranici mezi mazání subverze popového ekosystému a nebezpečného spoluzachování na pokraji revoluce. Když se N.E.R.D vrací, první možnost se zdá možná, i když konečný produkt je nepořádek ambic. Ale jejich symbolika rezonuje i dnes: byli bouřlivým černošským hlasem pro černochy, kteří nebyli na čele reprezentace, určitě ne v roce 2000. Pharrell, Chad a Shay míchali všechno pro šrot, a melanované údery geniality se vynořily z éteru rapu, rocku, soulu, elektra, čehokoliv.

Vzhledem k Pharrellově nedávné historii trapného rasového chování - zejména teorie Nového černého a jeho často kritizované poznámky k „šikanovitým“ chováním Mikea Browna před jeho smrtí - načasování a energie tohoto alba je naštěstí cítit jako skutečný pokrok pro někoho, kdo se učí na veřejnosti. NO_ONE EVER REALLY DIES by mělo být triumfálním návratem, N.E.R.D vnášejí svůj neúnavný experimentální duch do pop-protestního zeitgeistu s několika rádiově připravenými hity k pochutnání. Snaží se opravdu tvrdě být album, které potřebujeme; tak tvrdě, že je trapné sledovat, jak se rozpadá z dálky. Sentimenty jsou na přetížení lidové moci, poháněné burácejícími 808s, přehnaně nabitými texty a „šíleným ethnickým“ zvukovým klipem RetcH. Když N.E.R.D zkouší mixtape na konec světa, je tu špinavá hustota, jak masivně vše působí, sonika tak vysoko jako sázky. A právě zde leží klíčový bod, který by neměl být překvapením: navzdory veškeré silné symbolice toho, co kapela udělala, potenciál jejich alb vždy převyšoval jejich provedení.

To neznamená, že bychom měli vyhodit sumu jeho částí: „Lemon“ je fantastickým úvodem do tohoto světa, kde Rihanna jezdí na zběsilém basovém zvuku s nepopiratelnou jistotou, která určitě zapálí jakýkoli parket. „Pravda tě osvobodí, ale napřed tě naštve“ slouží jako vážně vhodný úvod ke zbytku alba, plného vážených přátel fungujících v podivných prostředích. Jsme odměněni dvěma verši od Kendricka: jeho první na „Don’t Don’t Do It“ je to, co očekáváte, Kendrickovy slovní akrobacie v obvinění policejní brutality, ale zní daleko více doma v šíleném světě bez hranic na „Kites“, zakončené vynikajícím vokálním výkonem M.I.A. „Rollinem 7’s“ se valí jako parní válec a Pan Benjamin se znovu objeví, aby projížděl a proplétal se jižanským přízvukem bez přerušení. Když jsou ponecháni vlastnímu osudu, Pharrell a spol. balancují mezi procítěnou nadějí a nerozvážnou trapností, někdy během vteřin. Slyšet Pharrella měnit verše s Kendrickem na „Kites“ je jedním z nejlahodnějších momentů alba s grácií a soustředěním a „Deep Down Body Thurst“ přináší nakažlivou radost z privatizovaného odsouzení s příslibem nového zítřka, i když obraznost Čaroděje ze země Oz se těsně vyhýbá k přehnané trapnosti.

Když toto album selhává, je to bolestně viditelné. Zatímco „1000“ dostalo horší reputaci, než si zasloužilo, nabízí jeden z Pharrellových lepších vokálních výkonů, při současném nabídnutí strašně kalného případu pro neintonovaný vstup Future, který tematicky nesynchronizuje, i když byl zamýšlen ostrý kontrast. „Don’t Don’t Do It“ přistupuje k podobnému území, když Pharrellův hlas tlumí kontrast obsahu inspirovaného Keithem Scottem, znějící příliš v nadsázce pro tuto příležitost. Verš Gucci na „Voila“ zní jako sešitý relikvií, a Wale přidává málo do omáčky, ve které se ztrácíme. Nahrávky jako „ESP“ a „Lightning Fire Magic Prayer“ jsou zařazeny mezi sebe, obsahujíc 13 kombinovaných minut přeplněného středně album obnovujícího úseku, který hází obraznosti na zeď více tupě než přímo. Když se dostaneme k veselému vystoupení Ed Sheerana na závěru „Lifting You“, posluchač je zvednut ze subverzivního cukrového opojení a ponechán tak, jak každé zhroucení zanechává: hladovější než předtím, přemýšlející, k čemu ta jízda byla.

Je snadné pro N.E.R.D puristy zavrhnout NO_ONE EVER REALLY DIES za opuštění bicí soupravy a nereplikování zuřivosti Fly or Die, ale toto bylo místo pro kolektiv, aby nabíjel své úsilí směrem k ušlechtilosti ve snaze zprostředkovat větší lidskou energii. Je navrženo otřást tvým subwooferem, při cestě do budoucnosti směřující nikam, a poskytne více než několik okamžiků pro potěšení v nerozvážnosti. Ale jakmile odtrhneme fólii z bílých zubů, jsme vystaveni zbytku pravdy, která nás může naštvat: album, utonulé ve svých velkých nápadech. Ergo, troufáme si přiznat, dalším napůl dokončeným úsilím dorazilo přesně na čas.