Sledujte melodie: Anvil: Příběh Anvilu

Minulý týdenní Watch the Tunes příspěvek, Last Days Here, byl trochu zklamáním díky celému "napadení zranitelného člena rodiny" tragickému závěru, ale tentokrát jsem opravdu nadšený, že mohu představit něco, co se diametrálně liší od tohoto filmu. Začneme tím, že ještě než se tento týden dokončí závěrečné titulky, setkáme se se Stevem "Lips" Kudlowem, oblečeným v bondage vybavení, který se vyřádí s velkým dildem na své létající V a odtud se to jen zhoršuje (lépe?). Neříkejte, že jsem vás nevaroval.

„Co kdyby Spinal Tap, ale skutečný život?“ To je základní otázka vznesená dokumentárním filmem Anvil: Příběh Anvilu. Režíroval Sacha Gervasi, který byl kdysi roadie pro tehdy se rozvíjející metalovou skupinu, titulní Anvil, a bez zdání, že by jednu jedinou část pravdy přehnal, dokument sleduje v stopách legendárního mockumentu Roba Reinera, a to až do té míry, že začnete přemýšlet, kolik toho Spinal Tap převzali přímo z Anvilu. Kromě kariérních vzestupů a pádů (viděl jsem váš loutkový show a přihazuji velmi trapnou svatební recepci!) se obě skupiny přistupovaly k koženému oblečení s vychloubačným cock-rockem s pevně vážnou tváří, která skrývala jazyk v tváři. Anvil měli „Free as the Wind“ v roce 1983, a pak Spinal Tap vydali „Break Like the Wind“ o rok později? Cítím podvod! Je pouze shoda okolností, že bubeník Anvilu se jen náhodou také jmenuje Robb "Robbo" Reiner... že ano? Je nemožné podceňovat paralely, a upřímně řečeno, je šokující, že si nikdo v dokumentu Anvil neudělá tuto souvislost nahlas.

Hudební historie je poseta skupinami, které byly prostě příliš ahead of their time, nebo byly jen o maličko špatně řízené, aby stihly užít plody úspěchu. Anvil jsou dokonalým příkladem jedné takové skupiny, a bez tohoto dokumentu by pravděpodobně zůstali neuznávaní. Hned na začátku je montáž metalových králů, kteří vzdávají hold Anvilu. Lars, Slash a Scott Ian z Anthraxu milovali tuto kapelu. Myslím, sakra, Tom Araya ze Slayer přímo říká, že byli thrashovou kapelou ještě před tím, než existoval thrash, takže to je pravda, že? „Co se s nimi stalo?“ každá A-list hlava cavycuje nahlas. I přes relativní úspěch raných alb Metal on Metal a Forged in Fire Kudlow to všechno přičítá špatnému řízení crappy indie labelu, který nevěděl, jak je marketingově propagovat. I přes to však nikdy opravdu nepřestali, i když všichni museli začít chodit na denní zaměstnání, aby vyšli s konci.

Získat právě ten správný tón ve filmu jako Anvil: Příběh Anvilu je těžký úkol, ale Gervasi se podařilo udržet úroveň od začátku do konce. Pomáhá, že dvojice vedoucích "Lips" a "Robbo" je natolik nesebevědomá, že se dostanou do situací, kde nemají ponětí, že jsou terčem vtipu, a přitom jsou hluboce upřímní, natolik, že jejich drobné spory mezi sebou zní pravdivě a ukotvují události, aby se to všechno neztratilo v pompézní aroganci. Nesmíme opomenout, že velká část jejich kouzla tkví v tom, že jsou až nanejvýš kanadští, s „oot“ a „aboot”, které byste si mohli kdy představit. Napětí, které se vynoří, se uhasí zhruba tak rychle, jak se objeví, s Lipsom, který se omlouvá pokaždé, když cítí, že se věci vymykají kontrole a vybere si Robbo. Je to takový výbuch, který vás přiměje přemýšlet, zda to byla jen špatná správa, co potopilo kapelu, a že temperamentu Lipsa se tam někde nenašlo malé místo.

Zatímco Last Days Here měl podobný oblouk jako Anvil: Příběh Anvilu, to druhé skutečně má velmi skutečný šťastný závěr, který se zdá být trvalý. Od premiéry filmu se dostali na několik festivalových fontů po celém světě, tourli jako předkapela pro AC/DC a nakonec se dokonce dostali na síťovou TV v The Tonight Show během té tenké doby, kdy to moderoval Conan O'Brien. Nejlepší ze všeho je, že od doby, kdy film premiérově uvedli, vydali tři alba! Ukazuje se, že jsou to fajn kluci, kteří se nějak stále (proti všem předpovědím!) snaží mít dobrou zábavu a rockovat až do svých padesáti.