Saxofonista Colin Stetson se pustil do metalu s Ex Eye

Kvarteto se zrodilo spoluprací s bubeníkem skupiny Liturgy Gregem Foxem – jedním z pravých současných powerhouse metalové scény – na Sorrow, přepracování Symfonie č. 3 od Henryka Góreckiho. Nezávisle na sobě se ptali na možnost hraní na festivalech, a festival Eaux Claires od Bon Ivera a Roskilde v Kodani je zaujaly. Stetson rekrutoval kytaristu Tobyho Summerfielda a hráče na synťáky Shahzada Ismailyho na tyto festivaly a skupina byla upevněna. Tito kluci se znají různými způsoby – Stetson zná Summerfielda už od vysoké školy – a tajemství úspěšnosti Ex Eye spočívá v tom, jak dobře si rozumí. Stetson je jasným lídrem, ale Foxova síla z něj činí druhého velitele se stejnou váhou. I když Summerfield hraje natvrdo, podvrací metal tím, že se staví dozadu, aby nechal Stetsona a Foxe přinést zuřivost.

Pokud ho znáte z jeho komerčnější práce, chystáte se vstoupit do dimenze, o které jste si nemysleli, že je možná. Pokud jste už fanouškem skronků a výbuchů? Také najdete něco nového.

Mluvil jsem se Stetsonem o tom, jak ho moderní black metal ovlivnil, jak Ex Eye hraje s konceptem času a silou samoty.

VMP: Byl v úmyslu s Ex Eye jít komponovanou cestou, na rozdíl od jazzové improvizace?

Colin Stetson: Moje sólová hudba je téměř celá složena už roky; existují určité kosterní rámce, které můžete považovat za „improvizaci“, když dochází k posouvání a tahání v rámci struktur a forem, ale já to tak neklasifikuji. Opravdu nepovažuji sólo hraní nad formami za skutečnou improvizaci. V jazzovém kontextu obvykle improvizace znamená okamžitou, spontánní tvorbu. V tomto ohledu zde žádná improvizace není. Chtěli jsme k tomu přistupovat, jakoby jsme budovali repertoár; jedná se o kusy hudby, které mají vztah k sobě navzájem. „The Anvil“, první skladba na albu, je zcela složená a není zde nic, co by se dalo považovat za improvizované. To je pevná čtyřminutová forma.

Něco jako „The [Arkose] Disc“, třetí skladba, je taková, jakou jsme dali dohromady – ta vznikla z improvizace a poté se změnila na kodifikovanou formu. Zpětně jsme poslouchali nahrávky, zúžili věci sem-tam, ale nechali jsme to víceméně tak, jak to bylo. I když vznikla z improvizace, nyní, když ji hrajeme – forma se může natáhnout a zdeformovat, a není žádné omezení na to, dělání něčeho mimo formu – hrajeme podle té formy, do stávající struktury tam, takže to bude mít vždy tvar, pocit, melodii a harmonii. Nechystali jsme se stát improvizovanou skupinou, chtěli jsme mít něco, kde bude strukturální integrita a charakter skladeb.

Jak spolu sklady souvisí?

Když sestavujete desku, ve skutečnosti jsme všichni spolu v místnosti po dny, týdny a měsíce a tvoříme věci, které nejsou všechny označeny do jednotlivých píseňových vaků zvlášť. Mnoho prvků určitých písní může pronikat do jiných a může zde být vědomé úsilí mít jeden kus hudby, vědět, když ji píšete, bude to první věc na albu, první část určitého oblouku, nebo možná to bude předposlední moment nebo vrchol. Opravdu píšeme pro album, nepíšeme prostě pro jednotlivou píseň. Hodně z toho vztahu je zabudováno do kompozice všech těchto skladeb a jejich výkonu při nahrávání všeho.

Vidíte tento projekt v podobném duchu jako Last Exit nebo více „metalové“ projekty Johna Zorna jako Naked City a Pain Killer, skupiny, které spojoval volný jazz s těžšími prvky?

Vím, že to je srovnání, které budeme slýchávat, ale není to vědomě to, odkud vycházíme. Určitě ne modelujeme po jiných skupinách, které by nás mohly být srovnávány vzhledem k nástrojovému obsazení. Cítím větší spřízněnost s Krallice nebo Wolves in the Throne Room, současníky, než Last Exit, ale vždy vím, že toto srovnání získáme kvůli povaze částí [kapely].

Co vás na Krallice ovlivnilo?

Je to velmi dokonalá hudba, která byla vypracována do takové míry, že je to vidět – vždy jsem je považoval za tu křišťálovou dokonalost toho, co to je, ale také cathartic emotionality, který je nad vztekem, který je přítomen v tolik dobrém post-black metalu. A určitý aspekt krásy, který je jednou z klíčových sil Liturgy. Hunter [Hunt-Hendrix, kytarista a vokalista Liturgy] byl schopný vzít charakter vokálových stylu, který byl tak integrální součástí black metalu a proměnit to v něco plného touhy a jakési krásy pro nedostatek lepšího pojmenování, na který reaguji velmi hluboce. Nejen se dívat do temného, protestujícího aspektu hodně z té hudby, ale vzít to a spolupracovat s věcmi, které jsou dost univerzální pro lidskou zkušenost – smutek a ztráta a kvalita samoty. Tyto věci jsou živé v většině metalových kapel, které mě v současnosti velmi baví.

Byli Wolves a Liturgy vaším úvodem do black metalu?

Ke konkrétnímu black metalu jsem se dostal moderní cestou a trochu se zpětně prošel. Byl jsem vychován více na tradiční věci, které každý poslouchá, když je mu 12 nebo 13, hodně Slayer a Maiden a Metallica. Postupně to rozkvetlo do Meshuggah a Dillinger Escape Plan. Nemyslím si, že jsem měl příliš moderní pohled na black metal, protože jsem nikdy nedostal tu vášeň, mohlo to být z jakéhokoli důvodu – blízkost k hudbě a protože jsem trávil více času jinými věcmi začátkem 2000. Věc, která ve mně vyvolala novou vášeň pro formu, byla Liturgy’s Aesthethica, a pak to rozkvetlo do toho, že jsem se zpětně pustil do všeho a měl komplexnější pochopení toho, odkud ta věc pocházela a kam se věci ubíraly.

Co na black metalu vás oslovilo?

Je to kombinace dvou věcí: zpracování hustoty informací, která mě velmi fascinovala a kterou se věnuji objevování ve své vlastní sólové hudbě. Na to je zde tento prvek touhy a samoty, který je v podstatě jádrem všeho. Pokud bych se měl zredukovat na jednu emocionální sféru, pravděpodobně by to bylo ono, pokud bych se měl zařadit. Je to jádro všech úvah o lidské zkušenosti a lidském stavu. Bez ohledu na to, kde začnete, dojdete zpět k faktu, že jsme všichni nezávislí chaotický myšlenkový mozek uvnitř lebky, která je oddělena od všech a všeho ostatního. Když to zkoumáte, je to velmi hluboké, ale také děsivá představa, vědět, že nikdy nebudete známi. To je místo, kde pro mě hodně těchto věcí obíhá.

Jak se Ex Eye konkrétně zabývá samotou?

Co děláme, je zkoumání jakéhosi maximalismu zpracování vlastností minimalismu – [mírný] posun v průběhu dlouhé doby, ale děláme to s úmyslem přesytit každý moment obrovským množstvím informací, melodicky, harmonicky a rytmicky. Co se snažíme dosáhnout, je proniknout nebo probourat vnímání plynutí času, a tím, pokud se to člověku podaří manipulovat tím, pak jakmile ten čas zpomalí nebo se stane vytaženým v nějaké paralelní, pak můžete začít hrát s emocionalitou té věci. Byl jsem posedlý touto myšlenkou plynutí času, je v tom něco o proniknutí do něčí zkušenosti a manipulaci s tímto jedným aspektem. Jakmile je to dosaženo, nyní existuje oddělenost a naprosto izolovaný zážitek pro posluchače. Snažíme se dosáhnout těchto reakcí, děláme to s ohromujícím přístupem a hraním s časem, a doufejme, že konečný výsledek je, že lidé jsou současně vtahováni do svého vlastního světa a jsou schopni se vnímat způsobem, který ještě předtím nezažili, a tím jak ve meditaci si uvědomit opačnou stranu toho, což je vzájemná propojenost všech věcí a konečný iluzorní aspekt vědomí obecně. Takže se dostat k hlubším, fundamentálnějším aspektům stavu, ale skrze přeplnění informací. To je asi nejdelší verze toho, co jsem dal (směje se).

Jak toto dílo porovnáváte s vaší prací ve více populárních skupinách jako Bon Iver a Arcade Fire?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel ve srovnávacích termínech. Toto opravdu vzniklo z touhy dělat přesně to, co děláme. Pro mou roli v této skupině jsem chtěl skupinu, která mě bude vyzývat a fyzicky i hudebně prezentovat jakoukoli věc, kterou dělám sám. To rozhodně není případ u většiny těchto jiných skupin, kde není ta odpovědnost za zvuk nutná, protože skutečně jen sloužíte konkrétním skladbám a ty skladby nepotřebují, abych hrál na úroveň svých schopností v každém okamžiku. Toto bylo designováno jako mnohem náročnější, cathartic, všezahrnující zážitek pro mne i pro ostatní kluky. V každém okamžiku, kdy hudba plyne, se toho hodně děje.