Rozhovor s Petite League

VMP: Jsi Američan, narozený v Římě, vychovávaný v zahraničí, studoval jsi v Syracuse a nyní žiješ v New Yorku. Jak to všechno zapadá do tvého smyslu pro identitu a budování komunity? Jak to ovlivnilo to, co jsi poslouchal, když jsi vyrůstal?

Lorenzo Cook: Identita byla pro mě vždy zvláštní věcí. Moji rodiče udělali dobrou práci, když spojili Atlantik a naši domácnost udělali kulturně dost americkou, ale jakmile jsme vyšli ven, byli jsme uprostřed Evropy. Můj bratr a já jsme chodili do belgické veřejné školy a pak jsme se domů vrátili, abychom sledovali VHS záznamy Nickelodeonu. Myslím, že to udržovalo jakýsi balans pro nás. Nakonec jsme skončili na mezinárodní škole, kde byli všichni v podobné situaci jako děti třetí kultury. Je snazší cítit se pohodlně se svou identitou, když jsi kolem lidí ve stejné situaci. Moji rodiče stále žijí tam, takže se tam často vracím. Brusel je stále mým rodištěm. Ve svých 18 letech jsem se přestěhoval do Syracuse na školu a tam jsem našel svou zcela novou, skutečně americkou identitu. Dlužím Syracuse hodně. Nemám právo nazývat to rodištěm, ale v mnoha ohledech ním fungovalo. Vyrostl jsem na hodně UK indie rocku a internet mi představil americkou hudební scénu, ale až když jsem se dostal do Syracuse, skutečně jsem zažil basement a DIY scénu v USA. Petite League by bez tohoto základu neexistovala.

Tvé album vychází na podzim. Jaké máš pocity před jeho vydáním?

Jsem nadšený! To je poprvé, co jsem skutečně strávil celý rok psaním a nahráváním alba a myslím, že to je v zvuku a struktuře písní slyšet. Snažil jsem se expandovat trochu vokálně a určitě je v každé skladbě více rozmanitosti ve zvuku. Bez sebemenších pochybností, to je nejkompletnější album Petite League.

Pracuješ s Henrym Schoonmakerem na bicí. Spolupracujete často? Jaký je váš proces psaní písní?

Henry je jedním z nejúžasnějších muzikantů, se kterými jsem kdy pracoval. Proces psaní písní za Petite League je trochu nepravidelný, protože vše píšu a nahrávám s metronomem, potom, kdykoliv dostaneme příležitost využít jakékoli provizorní studio, které máme k dispozici, Henry nahrává své parta. Obvykle si písničku poslechne poprvé, když se snažím nastavit mikrofony, a pak si zpracovává, co udělá, a dá to dohromady za méně než hodinu. Henry je pro proces opravdu zásadní. Musím také vyzdvihnout Adama Greenberga a Dana Pugha za práci, kterou odvedli pro živá vystoupení.

Dokázal jsi zachytit vintage zvuk, který stále zní čerstvě s některými lo-fi prvky tvé práce. Jaké jsou tvoje inspirace?

Bez velkého přehánění bych řekl, že rané věci od Petite League byly inspirovány písní Wreckless Eric “Whole Wide World.” Trochu takový kostrbatý power pop zvuk s trochou hrany. Poslouchám širokou škálu hudby, ale mé oblíbené písně byly vždy melodické, drzé popové skladby. Myslím, že to se v Petite League docela jasně projevuje. Myslím, že to nové album je o něco více určující, co se zvuku Petite League jako celku týče.

Jaké výzvy čelíš při vytváření a vydávání hudby?

Myslím, že se potýkám se stejnými překážkami, do kterých se dostává každý. Bloček, sebekritika, snaha vybudovat něco lepšího než to, co jsi vydal předtím. Je tu spousta sebekritického tlaku, což je docela vyčerpávající, ale vždy stojí za to hudbu zveřejnit. Udržuje tě to konkurenceschopným sám se sebou, což může být dobrá věc.

Co nyní posloucháš?

Četl jsem knihu „Meet Me in the Bathroom“ o newyorské scéně mezi lety 2001 a 2011, takže jsem znovu navštívil spoustu těch kapel a oceňoval to všechno v jiném světle. Také jsem se neustále vracel k novým deskám Alexe G a Big Thief, jako všichni ostatní. Nevím, neustále skáču mezi žánry a časovými obdobími. Snažím se seřadit věci na svých Spotify playlistech, abych to udržel pohromadě a nevytvářel si v hlavě hudební kaši. Také vydávám týdenní playlisty všech věcí, které poslouchám, s mnoha novými kapelami. Dělám také A&R poradenství pro některé labely, takže stále hledám něco cool.

Dej nám nějakou radu, kterou bys dal aspirujícím umělcům.

Myslím, že pokud je hudba něco, co chceš brát vážně, je důležité pochopit celý průmysl. Příliš mnoho umělců přichází o příležitosti nebo jsou zneužíváni, protože nerozumí druhé straně hudby. Spotify velmi dobře podporuje nezávislé umělce a platí je, přihlas se do Songtrust a Soundexchange, abys vybral své nárokované autorské poplatky, nauč se screen printovat svůj merch atd. Skutečně jsem napsal rychlý průvodce pro kapely, které začínají zde. Prostě mě mrzí, když lidé říkají, že v hudbě nejsou peníze, nebo slyším o hrozných dohodách, kde kapely vzdávají tolik svých výdělků někomu nebo společnosti, která jim ve skutečnosti příliš nepomohla.

Jaký byl proces tvorby vinylu? Jaký je pocit mít desku vydanou tímto způsobem?

Julio z The Native Sound, který vydává Rips One Into The Night, mi to všechno opravdu usnadnil. Mít moji desku na vinylu bylo rozhodně cílem, ale myslím, že bych to nikdy nedokázal bez pomoci. Dává to celé mnohem více reálný a profesionální pocit. Ještě jsem desky neviděl, kromě testovacího lisování, ale i to bylo šílené držet.

Přestěhoval jsi se ze Syracuse do New Yorku, abys pracoval v hudebním průmyslu. Mluv o této zkušenosti a jak ovlivnila tvoje psaní.

No, přestěhování do New Yorku mělo opravdu vliv na proces psaní a strukturování tohoto alba. New York má prostě tu věc. Původně jsem se sem přestěhoval, protože jsem myslel, že mám prakticky domluvenou práci v A&R, ale to se po 3 měsících čekání na opravdu dlouhý proces žádosti a pohovoru zhroutilo. Dělal jsem si pauzu od nahrávání, abych se mohl soustředit na práci a tak, ale když jsem tu práci nedostal, potřeboval jsem něco, čeho bych se mohl držet. Další týdny jsem utrácel své úspory, prozkoumával město a opět se dostal do psaní. Na konci dne jsem opravdu rád, že ta práce nevyšla. Pracuji nyní a moje práce je dost flexibilní, že jsem mohl nahrávat, hrát koncerty a platit nájem. To je vše, co potřebuji. Moje přítelkyně byla také stále ve škole minulý rok, takže jsem mohl znovu vyrazit do Syracuse a dostat se z města, kdykoli to bylo možné.