VMP rozhovor s Peanut Butter Wolfem, zakladatelem Stones Throw Records

obrázek přes Stones Throw

VMP: Můžete nám ve stručnosti povědět, co se dělo v undergroundové rapové scéně v době, kdy se nahrávalo Madvillainy, a konkrétně, co dělali Madlib a MF Doom jinak?

PBW: Musím říct, že Madlib a já jsme asi nebyli moc v kontaktu s undergroundovou rapovou scénou v době, kdy se to nahrávalo. Možná proto to vzniklo. Protože DOOM a Dilla byli jediní lidé mimo náš tábor, které jsme skutečně poslouchali.

VMP: Kdy jste si poprvé uvědomili, co se děje s albem a pomysleli si: „Toto bude něco výjimečného.“?

PBW: Madlib dal DOOMovi 150 beatů na 3 CD a stejné CD dali Dilla, MED a Dudley. DOOM nahrával většinu času 1 nebo 2 písně na tyto beaty a myslím, že když nám odevzdal „Meat Grinder“, měl jsem pocit, že našel svůj tok. Musíte si uvědomit, že když jsme k němu přišli poprvé, ani Madlib ani Stones Throw nebyli na jeho radaru, ale po poslechu nějakých beatů souhlasil, že s námi zkusí nahrávat. Přeletěl jsem ho z Atlanty do LA a všechno to bylo experiment. Kluci v mém okolí byli vždy nadšení, když jsme dostali nové písně od DOOMa. To bylo ještě předtím, než to věděla široká veřejnost.

VMP: Maska na obalu alba se stala ikonou - jak k tomu došlo?

PBW: Musíte se zeptat DOOMa na to.

obrázek přes Hipster Wave

VMP: Stones Throw si získal pověst labelu, který dává šanci umělcům, které ostatní labely buď přehlížejí, nebo zcela ignorují – byly nějaké okamžiky prozření v raných letech, které pomohly formovat tuto kulturu, nebo to bylo něco, co tu bylo od začátku?

PBW: Quasimoto byl první okamžik prozření, který mě skutečně nadchl. Alespoň první od Homeliss Derilex.

VMP: Jak vypadala typická sobota dopoledne, když jste vyrůstal?

PBW: Hanna Barbara. A když mi bylo asi 9 nebo 10, objevil jsem baseballové zápasy v televizi, baseballové karty, 45s, Soul Train (který byl v sobotu ráno v 11 hodin), Casey Kasem American Top 40 v rádiu, natáčení kazet z mých desek, arkády, Atari a Jelly Bellies, takže se to stalo mojí věcí. A mexické jídlo.

VMP: Jaká je první deska, kterou si pamatujete, že jste si koupil?

PBW: První alba byla Saturday Night Fever, Grease a Sgt Peppers (verze Bee Gees). Vše na RSO. A všechny disko alba od K-tel.

VMP: Máte nějaký proces nebo rituál, když posloucháte desku poprvé? Například, pokud by u vás v poslechové místnosti náhodou přišlo nějaké dítě a řeklo: „Hej, nauč mě skutečně poslouchat hudbu,“ co byste mu/ji řekl?

PBW: Nikdy bych se nesnažil někoho učit, jak poslouchat hudbu. Je to pro mě většinou osobní věc, ačkoli mám některé přátele s podobným vkusem jako já.

VMP: Stones Throw se zdá být labelem, který vždy držel vinyly ve vysoké úctě - jaký máte názor na současné oživení vinylu jako média?

PBW: Nevidím, jak se to může nazývat oživením, když jsme v 90. letech prodávali 50.000 kusů populárního vydání na vinylu a nyní prodáváme 3.000 kusů populárního vydání. A to není jen můj názor, z toho, co jsem slyšel. Předpokládám, že je to oživení v tom smyslu, že zbývající lisovny mají delší čekací dobu, protože je tolik lidí, kteří dělají limitované série 500 nebo 1.000 kusů, takže jako label musíte počkat na svou řadu a nemít věrnost k jedné lisovně jako dříve.

VMP: Co doufáte, že bude trvalým odkazem Stones Throw Records za 40 let?

PBW: Asi už budu mrtvý. Je mi to jedno.