VMP rozhovor s Jeffem Jankem ze Stones Throw Records

S jeho klasickým statusem je snadné přehlédnout čistou nepravděpodobnost, že se album vůbec dostalo na svět. Dilla byl zavřený v nemocnici, snažil se překonat lupus, když předal klukům ze Stones Throw beat tape, která se nakonec stala Donuts. Potom trvalo klukům ze Stones Throw, než si uvědomili, co měli, aby zjistili, že to může stát samo za sebe, a přesvědčili Dillu, aby jim to dovolil vydat.

Jeff Jank, poloreklusivní umělecký a webový ředitel Stones Throw—prý existuje jen jedna fotka jeho na internetu—byl tam, když Dilla dal Stones Throw své beatové nahrávky a hrál klíčovou roli při vydání a designu vzhledu Donuts. K oslavě edice Vinyl Me, Please Donuts jsme si s Jeffem povídali o albu, o Dillově odkazu a o tom, zda je něco, co nikdo o Donuts neví.

Vinyl Me, Please: Když Dilla odevzdal nahrávky, které se staly Donuts, pomyslel sis hned, že je to klasika?

Jeff Jank: Nic nám jako album, nebo dokonce navrhovaný projekt ničím takovým nepředal, spíš beat CD – kolekce surových skladeb, které hip-hopoví producenti skládají, aby je poslali MCs a potenciálním spolupracovníkům. Nechtěl naznačit, že bychom s těmi beaty měli něco dělat, byl to prostě jeho nejnovější počin, který rozesílal. Mělo to název Donuts, ale to bylo v souladu s ostatními názvy těchto věcí, napsanými fixou na CD-R.

Jeho beatové nahrávky už byly legendární v kruhu lidí, kteří se k nim dostali, ale tato se mi zdála obzvlášť dobře strukturovaná pro poslech od začátku do konce. Bylo to dokonale smíchané. Stones Throw byli jen tři kluci v domě - Chris (“Peanut Butter Wolf”), Eothen (manažer labelu), já a Madlib, kteří pracovali na plný úvazek v malém studiu – a všichni jsme mluvili o tomto beat CD. Bylo to skvělé. Cítili jsme, že to nejsou beaty pro nějaké budoucí album, bylo to album. Ale nemohu říct, že bych si myslel, že je to klasika jako taková, protože jsem ani nevěděl, jestli z toho může být album. Bylo to opravdu neobvyklé pro label vydat něco takového – jeden z tracků už byl určen pro Ghostface Killah – ale album to bylo, na co jsme se vrhli.

To bylo na začátku roku 2005. Jay se přestěhoval do Los Angeles o rok dříve a po celou dobu jsme mluvili o tom, že uděláme další projekt s ním. Ale řešil své zdravotní problémy a dlouhodobě pobýval v lékařském centru Cedars Sinai od Vánoc, a také se snažil dokončit své druhé sólové rapové album The Shining. Takže situace byla taková, chcete album? Tady máte. Je to jen 25 minut a vy chcete 45? Nu, tak to nějak vyřešte.

Takže moje role se stala něco jako editorem pro spisovatele, který měl skvělý román, který ještě nebyl připraven k publikaci. Chodil jsem k němu do Cedars jednou týdně – Eothen tam byl pořád, nosil mu, co chtěl, většinou pizzu. Chodil jsem a povídal si o tomto albu. Dával mi pár nových beatů, říkali jsme si možná slovo nebo dvě o tom, kam by nové beaty měly jít. Vrátil jsem se, přinesl mu revizi a provedl úpravy sem tam.

VMP: Mysleli jste, když jste to vydali, že to bude mít takový odkaz?

JJ: Neměli jsme luxus přemýšlet dopředu, snažili jsme se to jen dokončit. Mimo naši malou bublinu a lidi, kteří respektovali Jayovu hudbu, to nikdo nebral vážně jako album – dokonce i naši vlastní podporovatelé v branži to viděli jako malý vedlejší projekt. Co je to rapové album bez jakýchkoliv rapů vlastně? Jak to nazýváte? Nazýváte to tyto písně? Cítil jsem, že to, co děláme, je důležité – cítil jsem to absolutně, byl jsem si toho zcela vědom. Ale nemohu tvrdit, že jsem věděl, nebo dokonce přemýšlel o tom, co leží před námi.

Teď jsem viděl mnoho lidí, včetně celé nové generace, objevovat toto album a nacházet inspiraci pro sebe. Vidět to nikdy nezestárne.

VMP: Jak jste vnímali svou roli ve Stones Throw v souvislosti s Dillou, který byl blízko smrti? Stalo se jasným, že nějakým způsobem budete spravovat jeho odkaz?

JJ: Nemohu mluvit za ostatní kluky, ale nikdy jsem si nemyslel, že by nežil dlouhý život. Nikdy jsem o tom neuvažoval až do docela pozdě. V listopadu 2005 bylo Donuts v produkci a nastoupil na let do Evropy, aby odehrál několik živých koncertů, které jsme všichni předpokládali, že zruší. Moment, kdy mi došlo, že jeho smrtelnost je skutečná, byl, když přišla zpráva, že je na pódiu v Londýně, zabalený v invalidním vozíku. Uvědomil jsem si, že to nebyl nemocný člověk v jakémsi bezohledném popření, byla to výpověď.

Byl jsem pryč v NYC, když zemřel. Bylo to strašně surrealistické vidět malý vtip, který jsem napsal pro tiskovou zprávu k Donuts, citovaný jako fakta v jeho nekrologu v The New York Times. Vidět někoho, koho znáte, přecházet z soukromé osoby do osobnosti historie, kde se malé skutečnosti a anekdoty proměnily v mýtus a legendu, je zvláštní a zastrašující věc.

Eothen a já, zejména, jsme měli mnoho rozhovorů o myšlence odkazu poté, co Dilla zemřel. Nevěděli jsme přesně, jaké budou naše role, ale věděli jsme příběhy – nějaká umělcova práce zapadá do zapomnění, kde je oceňována undergroundem, a jiná umělcova práce nachází více nových fanoušků s každou generací. Není to náhoda, nestane se to samo. Není to jen o tom, kdo je dobrý a kdo není, ale kdo má dobře spravovaný odkaz v porovnání s těmi, kdo nemají nikoho, kdo by "pečoval o zahradu," nebo těch, jejichž práce je ochromena nějakým nejasným právním bažinou.

Cítím, že to máme poněkud snazší, protože naše role v jeho odkazu je vlastně správa Donuts. Lidé milují tento záznam a my děláme, co můžeme, abychom ho představili novým lidem, a abychom přitom to nezkazili.

Eothen opustil Stones Throw v roce 2011 a nyní je kreativním ředitelem Dillova dědictví.

VMP: Jak těžké bylo vytvořit obal? Měli jste hned nějaký nápad, nebo jste s tím bojovali? Proč jste zvolili obal, který dostal/Dilla vybral?

JJ: Plánovali jsme, že Briana Cross “B+” vytvoří fotografie Jaye pro obal poté, co vyjde z Cedars. Oni a pár dalších lidí měli jet do Sao Paula, takže by to udělali tam. No, to nevyšlo – Jay měl relaps, vrátil se do L.A. a hned zpět do Cedars. Nechtěl jsem na obalu žádné složité umění, chtěl jsem prostě jednoduchou fotografii J Dilly.

Andrew Gura, který natočil s Jayem video o rok dříve, mi poslal pár snímků obrazovky. To byl zoufalý pokus získat fotku na obal, pomocí malých video snímků obrazovky. Myslel jsem, že obal vypadá příšerně, ale byl za ta léta vyčištěn a upraven. Teď ho miluji, zejména tento otvírací s VMP.

VMP: Jaká je skutečnost o Donuts—obalu, albu, produkci, cokoliv—na kterou se nikdo nikdy nezeptal?

Vlastně se nikdo na nic neptá, protože cítí, že už všechno ví. Četl jsem, jak lidé mluví o tom, v jakém duševním stavu byl Dilla, když vyráběl určité skladby, jako by s ním seděli vedle něj v okamžiku hlubokého rozhovoru. Smál jsem se při prvních několika případech, kdy jsem to viděl, ale nakonec jsem to přišel mít rád – pro mě to dokazuje úroveň spojení, které lidé mohou mít s tímto záznamem.