Jak Cass McCombs proměnil studenou zimu na tropickou, soulovou a politicky nabitou 'Mangy Love'

Jednou z skvělých věcí na desce Cass McCombs je, že čím více ji posloucháte, tím více odhalujete drobné detaily, které z něj dělají tak jedinečného skladatele, ať už se jedná o nečekané hudební prvky nebo vtipné obraty. Mangy Love, jeho osmé LP a první pro Anti-, není jiná, s produkcí od Roba Schnapfa (Elliott Smith) a Dana Horna (The Chapin Sisters) a hostujícími vystoupeními Angel Olsen, Blake Mills a neworleanského umělce, aktivisty a šamana Rev. Goat Carsona a dalšími. Před vydáním alba 26. srpna--a předtím, než ho dnes nabídneme v našem obchodu pro členy-- jsme se spojili s McCombsem, abychom si promluvili o albu, jeho zimních a tropických vlivech, jeho pornograficky tematickém videu "Medusa's Outhouse" a o tom, jak mu cesta do Irska přiměla psát více o politice.

Gratulujeme k albu a videu "Medusa's Outhouse". Jak to vzniklo?

Cass McCombs: Režisér Aaron Brown je starý přítel. Oba jsme z Bay. Udělal pro mě už pár dalších videí v minulosti. Nic jsme nedělali pár let a on se dal dohromady a udělal to video a použil ho k mé písni. Bylo to zvláštně magické a synchronní, jak to celé vyšlo. Začal to jako svůj vlastní film. Video je krásně natočené a skvěle to ladí s texty, ale také je zajímavé slyšet přímo od žen, které jsou do toho zapojené. O jejich slovech se moc neslyší, takže jsem si myslel, že je skvělé, že zahrnul jejich hlasy a pohledy. Jedna věc, kterou jsem se z toho naučil, je, jak moc jsou ženy zapojené do tohoto byznysu. Vypadá to, že vedou show.

VMP: Spousta lidí má ustálený názor na ženy, které pracují v pornu, ale jsou to lidé jako každý jiný.

CM: Ano. Je to vyjádření, a je to komplikované. Všechny naše životy jsou komplikované. Proto si myslím, že se to s texty skvěle doplňuje, protože je to divný puzzle, puzzle, které nikdy nevyřešíte, jako Méduse sama, která je symbolem magie. Je patronem Sicílie, jako historicky magická bytost, kterou byste mohli vyvolat. Ale je také očividně ženská a v jiných tradicích je vyvolávána z misogynních důvodů, jako že je to mstitelská mrcha. Takže to, co jsem se pokusil udělat s touto písní a co Aaron udělal s videem, je prozkoumat, jak tyto falešné ženy, které si v naší mysli vytváříme, nejsou skutečné. Existují skutečné ženy. Pojďme slyšet je. K čertu se ženami v našich hlavách.

VMP: Na širší úrovni, šel jsi do natáčení tohoto alba s nějakým tématem na mysli, nebo to bylo spíše spontánní?

CM: Pamatuji si, když jsem poprvé mluvil s Robem Schnapfem o tom, jaký druh desky chceme vytvořit. Řekl: "Žádné nápady. Nechceme mít žádné nápady. Prostě udělejme desku." Protože jakmile máte nápad, nikdy tu věc neuděláte - zůstane to jen nápad. Říkal jsem si "OK, chápu, ale můžeme proboha udělat basu skvěle?" To byla má jediná žádost. "Všechno ostatní může znít šíleně a jakkoliv, ale můžeme prosím udělat basu úžasně?"

VMP: Napsal jsi to v New Yorku a Irsku. Jak to ovlivnilo texty a zvuk?

CM: No, obě místa jsou chladná a uzavřený čas zimy je dobré místo pro práci. Nenašel jsem Los Angeles jako skutečně skvělé místo pro práci. Je tam příliš moc slunce, hodně moc. Měli by to poslat někde jinde, protože ho mají příliš. Ale ano, zima to nutně nevytváří těžce znějící desku nebo neudělá těžké písně. Ve skutečnosti si myslím, že to může jít opačným směrem. Protože mrznete, co jsem dělal, je, že jsem začal poslouchat jako kolumbijskou funkovou hudbu a socu a kubánskou hudbu a ostrovní hudbu a merengue. To, do čeho jsem se dostal. Jako je to zmražené a ledové a jen ponuré venku a v mém bytě tančím sambu. Možná dělám opak toho, co prostředí vyžaduje. Když je venku slunečno, chci tvořit temnou zlověstnou hudbu, a pak, když je venku krutá zima, chci vytvářet lehké, šťastné věci.

VMP: Úvod k "Run Sister Run" má velmi ostrovní pocit.

CM: Rytmus pro "Run Sister" je skutečně jihoamerická záležitost, ale nakonec to neznělo vůbec latinsky. Na konci dne to zní jako nějaký záznam z Sandinista, něco, co vypadlo z tří LP desky. Je to věc, kterou nemohli vměstnat.

VMP: Kde jsi cestoval v Irsku?

CM: Dublin, hrabství Donegal, pár dalších míst. Jedna věc ohledně Irska je, že tam přichází celý politický aspekt, protože Irci si stále velmi dobře uvědomují, jak tvrdě bojovali za svou svobodu. Všichni mají osobní příběhy o 70. a 80. letech, svědčí o hrozných acte brutality. Znám lidi, kteří ztratili rodinné příslušníky. A to všechno je smíšeno do jejich lidové hudby, jejich poezie. Byl jsem opravdu dojat, když jsem viděl moderní revoluci, která byla úspěšná, a jak se manifestuje v jejich hudbě. Protože jejich hudba není komercionalizovaná – je to lidová hudba, je to zdarma, je to v hospodě a na ulici. Lidé to prostě dělají. Nedělají to proto, aby vydělali peníze. Dělají to, protože zpívají ze své duše, ze svých vnitřností, protože chtějí zpívat.

Každé album, které mám, má alespoň pár písní, které mluví o politice na opravdu základní úrovni, ačkoli myslím, že celá má práce je zakotvena v ideologii, kterou můžete nazvat revolučním přístupem. Ale v Irsku je hudba politická, ale ne de facto umíráte z toho, že vám to narvou do hlavy. Tady je to tak, že pokud napíšete politickou píseň, somehow jste nějak odsunuti od zbytku hudby. Je to jako, že je hudba a pak je politická hudba, a to je něco jiného, a všichni vy politickí lidé se můžete uchýlit do toho rohu. Nerozumím tomu, jak se můžete vyjádřit, aniž byste se zabývali politickými otázkami. Protože všichni máme politické pocity, takže jak si můžeš myslet, že se mohu vyjádřit, pokud nemůžu mluvit o určitých problémech?

VMP: Zvlášť v těchto dnech s volbami.

CM: Upřímně, když jsem to album dělal, neměl jsem vůbec tušení, že kvůli těmto volbám vůbec něco bude ... Opravdu mi na tom nezáleží. Upřímně, jsem typ „zapni se, vypadni“ člověk. Také si myslím, že jako Dada, nejpolitictejší odpovědí je většinou abstrakce. Prostě se odmítněte používat jazyk agresora, protože jakmile se zapojíte do dialogu, už jste prohráli. Podrobili jste se jejich pravidlům. Takže abstrakce je dle mého názoru zásadní zbraň v umění.

Jako řekl Will Rogers: "Vím jen to, co čtu v novinách." Ale také mluvím s lidmi, cizími, prostě náhodnými lidmi, zajdu do baru, navážu rozhovor a pak mám jako dlouhé konverzace s přáteli o jejich pocitech. Zajímá mě, co si myslí ostatní. Pomáhá mi to přemýšlet, vidět perspektivy jiných lidí na to vše násilí, šílenství a nespravedlnost, jako že malé děti jsou postřelovány a policisté nedostanou ani lehký trest. Je to šílené. Co máme myslet? Nepřipravili nás na to. Jsme naprosto nepřipraveni být nejen svědky, ale i byť zapleteni do této násilné společnosti. Není to tak, že bychom byli venku. Jsme součástí toho a když se tohle děje, my jsme to způsobili a to je opravdu k vzteku mít krev na našich rukou. Není tu „my a oni“. Je to prostě my. Vidím, že mnoho bílých umělců o tom nemluví. Je příjemné, že černí umělci o tom mluví, ale opravdu potřebujeme, aby o tom mluvili i další lidé. Tento přístup „Budu pomáhat jen lidem, kteří vypadají jako já“ je šílený. To je to, co nás dostalo do této situace na prvním místě.

VMP: Jsi docela itinerantní chlapík. Jak velká je tvoje vinylová sbírka?

CM: Velká.

VMP: Co je tam, co by lidi mohlo překvapit?

CM: Nevím, co by lidi tak mohlo překvapit v těchto dnech. Nebudou překvapeni, že mám spoustu country a folk desek. Nemyslím si, že by byli překvapeni, že jsem kompletní Beatles, včetně podivných anglických a německých verzí a sedmi palcových desek. Prostě vždycky odhaluji nové věci, které mě ohromují. Při výrobě této desky jsem se snažil hodně naučit o jihoamerické hudbě, a nemluvím o Tropicalii a tak dále. To jsem dělal před lety. Ale jako merengue a soca a tak. Existuje skvělá kolumbijská funková kompilace s názvem Palenque Palenque, o které jsem opravdu nevěděl. Nikdy jsem opravdu nevěděl, jak latinská a funková je propletena mimo USA. Zdá se, že to prolíná reggae hnutím, kořeny. Pro mě není hudba jen hudba. Není to jen estetické potěšení. Mám samozřejmě, že to je, ale není důvod, proč nasloucháme této hudbě. A jako to celé reggae. Je to životní styl, je to vědomí, filozofie, náboženství, je to všechno jedna věc. To je také záležitost Grateful Dead. Jsou to taky punkrock. Všichni ti kluci s jejich ručně tkanými nášivkami.

VMP: A také máš na tomto albu hodně hudby inspirované soulem.

CM: Všichni jsme s tím vyrostli. Je to moje věc. Vždycky jsem to poslouchal a ve skutečnosti, moje první deska, jsme se snažili dosáhnout zvuku bubnů od Al Greena. Celý základ mé první desky A se snaží udělat Williem Mitchell, ale neměli jsme dost peněz na dechové nástroje. Vždycky jsem miloval Delfonics, Stylistics, OJs, Spinners, Williama DeVaughna, Sylvii, ta všechna hudba je skvělá. Ale co Curtis Mayfield? Co Shuggie Otis? Temptations, "Papa Was a Rolling Stone," texty mohou mít opravdu vážné, vážné téma. To není dobrý otec. To není šťastná píseň, ale je to funky píseň. To je super. Co je na soulové hudbě tak skvělé, je samozřejmě to, že písně jsou brilantní a hraní je na nejvyšší úrovni v americké populární hudbě. Ale dostávat hudbu s poselstvím, které má změnit vědomí lidí? To je opravdu úžasné. To je jen revoluční poselství hudby. Moje věci nejsou takové, ale tu myšlenku si s sebou nesu.