Neustále se měnící Caroline Polachek o vzdání se kontroly

„To jsem udělala s každým albem, které jsem kdy vydala, a někdy to fanoušky zmátlo,“ říká přes telefon den před vydáním svého nového sólového alba Pang. „Když Chairlift vydali naše druhé album, lidé byli naštvaní, a obě moje předchozí vydání byla naprosto odlišná od čehokoli, co jsem dělala dříve. Myslím, že to prostě patří k tomu, jak na tom pracuji.“

Pang, první vydání Polachek pod jejím skutečným jménem, je jejím dosud nejintimnějším a emocionálně nejupřímnějším projektem — jediným logickým krokem po jejím ambientním projektu z roku 2017, Drawing the Target Around the Arrow.

Se zaměřením nejen na lásku, ale také na kontrolu, zranitelnost a touhu, Pang je vrstvené a emocionálně bohaté album, které si zaslouží a vyžaduje mnoho pečlivých poslechů. Polachek řekla The FADER, že je „destilací Caroline, která už tam byla“, a naráží na progresivní pop Chairlift, divadelnost Ramona Lisy a bohaté zvukové krajiny Drawing the Target, které vydala pod jménem CER. Vysvětluje, že to, co odlišuje toto nové album, je jeho přímý a otevřený charakter, což je vlastnost, kterou si v průběhu času velmi oblíbila.

„Kdysi jsem byla mnohem víc fascinována tajemstvím a abstrakcí a drsnými kontrasty a hrou se slovy,“ říká. „Myslím, že když jsem prohloubila své znalosti a vášeň jako fanoušek hudby i umělec, toužím po stále větší jasnosti a upřímnosti v hudbě.“

I když tematický směr pro Pang byl zřejmý — stejně jako název, který se jí zjevil uprostřed noci během cesty do Londýna v roce 2017 — bylo to delší, než aby se zjistila zvuková paleta. Je těžké uvěřit, že album, které obsahuje měřené, ale znatelné digitální zkreslení na Polachekově hlase spolu s bohatými synthovými podklady, jak ledovými, tak teplými, bylo původně zamýšleno jako mnohem anachronističtější a štíhlejší.

„Vize se během [tvorby Pang] hodně vyvinula. Začala jsem se k tomuto albu přibližovat někde mezi folk songwritingem a jazzovými standardy. To jsem chtěla udělat, něco záměrně redukovaného a esenciálního,“ vzpomíná.

Polachek produkovala nebo koprodukovala každou píseň na albu, sdílejíc odpovědnost se členy PC Music, Danny L Harle a A.G. Cook, stejně jako s dalšími jako Andrew Wyatt a Daniel Nigro. Přisuzuje schůzce s Harleem zásadní změnu směru alba, poté co na něm pracovala šest měsíců, a dokonce tvrdí, že „život nikdy nebyl stejný“ od chvíle, kdy se jejich hudební partnerství utvořilo.

„Bylo to až ve chvíli, kdy jsem náhodou skončila na psací schůzce s Dannym L Harle, kdy se vše dostalo do zřetele. [Spojili jsme] můj přístup k songwritingu s těmito docela virtuálními zvukovými krajinami a učinili jsme to celé velmi futuristické, ale bez toho, abychom se vyjadřovali k technologii. [Je to] o velmi aktuálním způsobu snění, cítění a životě. Působilo to více jako můj skutečný život než cokoliv, co jsem kdy napsala předtím.”

Polachek říká, že velká část alba byla inspirována geografií a vším časem, který strávila na cestách během své kariéry. Ale zatímco někteří umělci využívají cestování k zahrnutí různorodých hudebních stylů do své práce, Polachek se spíše zaměřila na pochopení jediné konstanty ve všech svých cestách: sama sebe.

„Pro mě osobně je jednou z krásných věcí na tom být ztracen v překladu a hodně cestovat to, že vám to pomáhá pochopit, kdo jste,“ říká. „Nemůžete se sidentifikovat s vztahy nebo strukturou domova, všechny tyto věci to sejme.“

Odpovídající albu, které se od svého vzniku radikálně změnilo, Pang pokrývá široké území v životě Polachek. Mdlé „Insomnia“ koexistuje s čistými skladbami jako „Hit Me Where It Hurts“ a „So Hot You’re Hurting My Feelings“, ale po dekádě sledování, jak se odmítá nechat zaznamenat nebo zaškatulkovat, zdejší hudba málokdy působí nesourodě.

„Je to opravdu rozsáhlé; je tu hodně toho, co jsem chtěla na tomto albu pokrýt, a jedním z výzev bylo, jak to vše vměstnat do jednoho alba a přitom to stále udělat koherentní,“ říká. „Například, ‘So Hot You’re Hurting My Feelings’ je takovým výjimkem na původním, co jsem měla na mysli.“

Aby zjistila, jak jsou písně navzájem propojené, Polachek přišla s unikátním klasifikačním systémem, který sdílela se svými spolupracovníky: každá skladba je spojena s nějakým směrem nebo druhem pohybu. „‘Ocean of Tears‘ je nahoru. ‘Door‘ je skrze. ‘So Hot You’re Hurting My Feelings‘ je jako, kolem,“ říká.

„Tímto způsobem mi to a všem, se kterými jsem pracovala, pomáhá vidět, jak každý z nich stojí v relaci k ostatním,“ dodává.

Album je zranitelné, ale také vysoce sebevědomé, jak je exemplifikováno jedním z jeho vrcholů, „Caroline Shut Up.“ Na ní Polachek vzdoruje svým vtíravým myšlenkám, které zatemňují nový vztah. Je to ten typ ostré, suché pop písně, který píše už roky, ale s emocionálním jádrem mnohem syrovějším a odkrytějším než její předchozí práce.

„Píseň je v podstatě o tom, že si uvědomuji, že tento vnitřní monolog mi brání v čemkoli, co jsem chtěla dosáhnout. Ale kromě toho to v podstatě je píseň o vzdání se kontroly,“ vysvětluje. „Myslím, že tyto negativní monology, které si říkáme, jsou velmi často způsobem, jak udržet určitý druh kontroly, ať už se jedná o přípravu na zklamání nebo nadměrnou ochranu. Někdy to prostě musíte zahodit.“

Kromě její emocionální upřímnosti říká Polachek, že Pang se od jejího katalogu odlišuje i jiným významným způsobem: stalo se jakýmsi soundtrackem pro ni samu, který používá k boji s nervy a banalitami svého dne.

„Je to jediné album, které jsem kdy vytvořila, které pravidelně poslouchám pro své vlastní potěšení,“ říká. „Potřebovala jsem něco, co bych mohla poslouchat při práci, při spánku, v pozadí všech těchto aktivit, které jsou stresující v mém vlastním životě, ale které také zasahují do mého těla a mého pocitu soustředění.“

Se stopami všech jejích předchozích hudebních životů i s mnoha novými zvraty je Pang možná nejsilnějším albem Polachekovy kariéry. Kombinace elektronického a organického z něj činí mocné tvrzení o moderním životě, které také působí nadčasově. Je téměř škoda, že její příští album nebude znít vůbec jako tohle.