Neslyšící navždy: Únorová recenze metalové hudby

Vanum: Ageless Fire (Profound Lore)

Existuje metal, který vás nutí vyřádit se v kotli, a pak je tu metal, který vás nutí vést celou armádu do slavného zapomnění. Sante Fe/New York black metalová skupina Vanum a jejich druhá deska Ageless Fire jsou zjevně ten druhý případ. Ačkoli není známo, kdo co dělá, je jasné, že velký podíl zde má Mike Rekevics, také z newyorské black metalové obludy Yellow Eyes. Introspektivní melodický dotek Yellow Eyes se zde mění v bojový náboj, každá melodie jde do běsnění a pouze stoupá, každá pasáž je výzvou k rozbití země. USBM zakladatelé Weakling měli píseň s názvem „This Entire Fucking Battlefield,“ a Fire je odpovědí Vanum „Opravdu? To je vše?“ Nikdy pro ně není dost zatracených bojišť. To by mohlo potěšit padlého zakladatele Bathoryho Quorthona, tvůrce black metalu i toho, kdo ho posunul do větších rozměrů, a „Under the Banner of Death“ působí, jako by dával božské vedení. Jsou na svém vrcholu v desce plné velkolepých prohlášení, kde hlas, struny a bubny padají jeden přes druhého, aby si navzájem testovaly sílu. V šíleném úprku za hrdostí nikdo opravdu nevyhraje; Ageless dělá takové vítězství lákavým.

Funereal Presence: Achatius (Ajna/Sepulchral Voice)

Koho byste věřili, že vyvolá nejzlejší nářek: Bestial Devotion, nebo někomu nezvanému Bestial Devotion? Tak jsem si myslel. Pan Devotion, bubeník pro newyorské mysli-ohýbající black metalisty Negative Plane, má také sólový projekt Funeral Presence, který místo zkroucení prog hudby do mrazu zvolil konvenčnější metal přikrášlený blackem. Achatius, druhá deska Funereal Presence, je plná zkřížených NWOBHM lídly, které prošly tolika zrůdnými zrcadly a břitvami, že zní v agónii. Úvodní riff do „Wherein a Messenger of the Devil Appears“ zní, jako by měl být na desce Mercyful Fate, ale zasekl se v časovém víru a skončil v deviantním úchopu Bestial Devotion. Achatius je plný takových momentů, fascinujících a naprosto omračujících od začátku až do konce. Dokonce je tu i kravský zvon uprostřed všech těch chaosů; je to malý detail, který opravdu zasáhne, když přijde z ničeho. Jen ti nejtemnější tráví noci očarováni Blue Oyster Cult, aspirující na smrťáka na Some Enchanted Evening, přející si, aby kytarové sólo trvalo déle, touží být pohřbeni časem a prachem.

Nalezněte ‚Achatius‘ na Bandcamp zde.

Pensées Nocturnes: Grand Guignol Orchestra (Les Acteurs de l’Ombre)

Neposkytli mi screener pro Lords of Chaos, pravděpodobně proto, že mají strach ze školníka amerických metalových kritiků. Mám tu ale pár black metalových klaunů pro tento měsíc, kromě toho, že je to black metal... o klaunech. Francouzská skupina Pensées Nocturnes vás vezme na karneval pro jejich nejnovější desku Grand Guignol Orchestra, a přestože to má veškerý potenciál špatně skončit a být kýčovité, nehraje se. Tahle deska je to, co by se stalo, kdybyste udělali z Mr. Bungle nebo Secret Chiefs 3 black metalovou skupinu, proplouvající raným evropským jazzem a temným francouzským násilím s lehkostí. Je to zábavné, ale ne vtipné. Nejsou na žádném „temný klaun“ stuff, jak byste očekávali od cirkusové hudby, která se protíná. Tam je síla kontrastu, jak živé trouby, které přinášejí „L'Alpha mal“ nebo mlhavé varhany „Les valseuses“ znějí noční můrou zábavné ve spojení s black metalem. Orchestra je tak absurdní, že je okouzlující.

Yerûšelem: The Sublime (Debemur Morti)

Yerûšelem je nový projekt geniálního black metalistu Vindsvala z Blut Aus Nord a jeho dlouholetého spolupracovníka W.D. Feld, a jejich debut The Sublime bere průmyslové prvky, které zbarvil alba jako The Work Which Transforms God a trilogii 777, a činí je centrální, odstraňujíce většinu metalu. Godflesh byl dlouho obrovským vlivem na Blut Aus Nord, a The Sublime bere více z hledání Justina Broadricka pro nejtvrdší beat, místo jen jeho ledově chladných riffů. Kdyby „Babel“ byl Blut Aus Nord, drtící basová linie by byla v popředí, ale zde je to beat, který jde za nekompromisním, necitelným dupáním. Podobně, „Eternal“ také převrací umístěním skittering basových bubnů nad pochmurný black metalový riff, který se stává vzdušenějším, když je potopen. Vzít kytarově dominantní formát a přesunout hlavní složku do bubnů je děsivé, a oni to dokonale zvládají. Vindsval je známým fanouškem avant-rap skupiny Dalek, která přinesla husté, hlučné zvuky do hip-hopu dlouho před likes Death Grips a Ho99o9, a The Sublime zní jako instrumentálka pro teoretickou spolupráci. Pokud bychom měli dostat MC Daleka rapujícího na nějaké Yerûšelem, „black metalový hudebník se stává hip-hop producent“ by byl příběh, který potřebujeme.

Hate Force: Hate Force (Closed Casket Activities)

Přejete si, aby Incantation byli hnusní jako ďas? Chicagská Hate Force má na vokálech největšího muže ve hardcore - vokalistu Harms Way Jamese Pligge - a na jejich debutovém albu také zahrnuje neuvěřitelně rychlé riffy od Todda Niefa z Like Rats a ex-baskytaristu Weekend Nachos Drewa Browna. Hate Force jsou tlustí a obratní, přinášejí sludgy death, který je špinavý, ale ne rozmazaný. I když se skladba jako „Stolen Valor“ zasekne v bahně, stále ji dělají agilní, přidávají definici k tremolo melodiím a dvojitým basovým rolím. Pligge je hluboký, schopný hrubý zpěvák, který převádí své hardcore svaly na nižší hloubky. Chicago je domovem dvou z prvních death metalových kapel, Master a Cianide, obě kapely byly více intenzivní než thrash a klouzaly do něčeho nového, přesto jednoduchého, v té době. Slyšíte zde něco z tohoto dědictví v tom, jak Hate Force získávají hodně z jednoduchých death metalových prvků, a Cianideho groove Celtic Frost uctívání zejména velký. Také musíte respektovat, když intro skladba je jen odpornou částí, ale pomalejší, před CELÝM ALBUM. Je to Obituaryho „Redneck Stop“ složený z hardcore breakdownů, a jako Obituary na svém vrcholu, je to tak jednoduché a geniální, že vás štve, že jste na to sami nepřišli.