Introspekce Jenny Hval a neživé

Katalog Jenny Hval je přetékající složitými filozofickými — někdy hraničícími s akademickými — úvahami, pozorováními a vyšetřováními o řadě společenských vlivů: kapitalismus, gender, vlastnictví, povaha mít tělo, péče o sebe. Jako umělkyně má talent na fluidní zkoumání vztahů mezi různými vnějšími silami, které utvářejí naše kolektivní i individuální zkušenosti. Známá pro své evocativní texty, její slova nevyzpytatelně pokrývají spektrum od rozlehlých a přehnaných myšlenek až po hyper-specifické detaily, měkce spojeny kolem společného konceptu. 

Na albu z roku 2016 Blood Bitch zkoumala abjekci a horor těla skrze postavy jako jsou upíři, obrazy jako jsou rakve a významné fráze jako „soft dick rock.“ Na svém EP z roku 2018 spolupracovala s jazzovými hudebníky a použila improvizaci a repetici, aby evokovala a zkoumala podvědomou mysl. I ve své dřívější práci — i když rozhodně nejsou všechna explicitně „konceptuální alba“ — Hval se zřetelně přiklání k sjednocujícím tématům, které spojují její kolekce písní. 

Její nejnovější deska a debut na 4AD, Classic Objects, je její nejvíce soustředěný počin, možná proto, že jejích obsahů je převážně čerpáno zevnitř. Silně ovlivněna změnami životního stylu, které pandemie přinutila pro umělce jako je ona sama, Hval zaměřila svůj pohled dovnitř, její práce je více introspektivní a osobní než kdy dříve. 

„V roce 2020, jako každý jiný, jsem byla jen soukromá osoba,“ řekla Hval v prohlášení k albu. „Žádní umělci nesměli vystupovat. Byla jsem redukována na ‚jen mě.‘“

Odtud nacházíme Hval, jak zkoumá svou identitu — obzvlášť, ale nejen, svou roli jako umělce a svůj vztah k její umění. Na výjimečné písni s chrámově podporovaným pozadím „American Coffee,“ sdílí sérii detailů ze svého životního příběhu, přemýšlí, jak by její život mohl vypadat, kdyby chodila na uměleckou školu, vzpomíná na UTI, zatímco sledovala La Passion de Jeanne d'Arc, a říká, že panikaří, když usedá za volant. „Přísahala jsem, že letos znovu budu řídit / Naučili mě to, ale nikdy jsem se nenaučila věřit / Nebo utíkat, nebo vařit, nebo se starat, nebo dokonce milovat,“ zpívá. Písně nesnaží se dělat velká prohlášení o Stavu věcí, ale spíše vykreslují upřímný zvuk někoho, kdo zkoumá svůj vnitřní svět, uvažuje o tom, co „jen já“ vlastně může znamenat. Na „Year of Love“ si ironicky utahuje z jejího nedávného manželství: „V roce lásky jsem podepsala dohodu s patriarchátem.“ 

Tisková zpráva pro album označuje Classic Objects jako její „verzi popového alba,“ a i když by to znělo divoce vedle jakéhokoli Top 10 popového soupisu z jakéhokoli desetiletí, sdílí to estetické kvality žánru lehkosti a poslechového lesku. V kontextu její minulé práce by její neuchopitelný soprán mohl mít mrazivou a ducha připomínající kvalitku. Ale mezi fuzzy kytarami „Jupiter“ a vzdušnou harfou na „Freedom,“ jasné perkuse „Cemetery of Splendour,“ může vyvolat víc zakotvenou, lépe čitelnou Elizabeth Fraser, Björk a další popové bohy, kteří milují falsetto a jsou „mimo centrum.“ I když je její zařazení jako „pop“ nejlépe nejasné, Hvalova osobní zranitelnost a zvukový jas na Classic Objects ji sluší, což vede k hravému, ale neustále podnětnému poslechu.