Pěna se nikdy neopakuje

Na svém druhém albu Bleak Froth zvýšili záměrnost svého úsilí, aniž by obětovali energii; písně byly trochu víc poháněné, méně ochablé, ale stále pružné a slunečné. Zejména se zdálo, že jsou stále ambicióznější, tlačí se ven, kde předtím byli pohodlnější v recursivním chování. Třetí album Outside (briefly) v té době nejlépe zvládalo vyvážení kapely mezi bloumáním a vznětem tím, že do své palety dále začlenili digitální zvuky, orientují své písně kolem hlubších gravitací, které se zdály plnit stále se rozšiřující slib sebenaplnění. Ale nyní Froth vydali Duress, své čtvrté studiové album a druhé pro Wichita Recordings, a skutečně dosáhli největšího vyjádření svého zvuku: bohaté série neočekávaných změn, které mají stále více společného s Radiohead než s předchozími předky jako Beach Fossils nebo The Drums.

Stejně jako každé album Froth, Duress obsahuje boční rytmy s výstavními kapsami. Kapela pokládá trancelike rytmy, které vystupují jako hrom z pomalu se měnících skuzzových mraků, tření gradientů přináší tektonický tlak, který zasahuje jako kontaktní výška a zůstává jako masáž. Ten tah a tah překrásného a silného byl vždy ve hře v dílech Frothových kompozic, ale tentokrát je kontrast na své nejúžasnější úrovni. Řada písní zvedá prach jen proto, aby se snesly zpátky dolů jako sněhové vločky, a mnoho dalších toho, čeho členové kapely na albu dosahují, působí jako magie. Duress je poprvé, co na albu použili harmonizéry, samplery a sekvencery, a nová sada nástrojů odkrývá možnosti dříve spící v jejich tulavých melodiích. Alba Froth byla vždy rozsáhlá, ale až nyní jsou epická.

Album je vedeno hlavním singlem „Laurel“, uzlovačkou ocelovo-strunnými točícími hromadami, pojmenovanou po loňské silně polarizující virální zvukové iluzi. Namísto zábavného nádechu nostalgie vnímá Joo-Joo píseň jako příklad drnecích mechanismů hudebního průmyslu: „Napsal jsem tu píseň hned, když vyšla věc Laurel/Yanny, a tak dlouho trvá, než vydáte píseň pro kapelu.“ Když zmíním, že nyní je to dobrý nádech retrospektivy, Joo-Joo odpoví: „Jo, ale nemělo by to být, mělo by to být na špičkové úrovni!“

Příslovečné zklamání z „průmyslu“ je opakujícím se tématem během nedávné konverzace s Joo-Joo a Jeremym. Dva popisují kulturní šok pocházející ze svých počátků v kreativní náhodě až po navigaci systému s opravdovými aspiracemi. „Poslední album, které jsme udělali, bylo první, které jsme udělali se skutečným labelem se špičkovým rozpočtem,“ vysvětlil Joo-Joo. „Všichni jsme měli očekávání, že teď bude všechno super odlišné, že celý proces být kapelou bude jiný. Přistupovali jsme k tomu takto, a myslím, že jsme se tím trochu vyčerpali.“

Nečekaná stagnace často bezděčného turné téměř vedla k rozpadu Froth úplně. „Ani nechci říkat toto, ale my jsme se po posledním albu tak nějak měkce rozešli,“ prozradil Joo-Joo. „Takže si myslím, že ani jeden z nás se nesoustředil na poslouchání hudby, která by prospěla naší kapele. Vlivy alba byly produktem toho, že jsme skutečně nepřemýšleli o tom, jaký druh věci chceme dělat dál. Prostě jsem psal jakoukoli píseň.“

Udržitelnost pro Froth přišla díky reframeingu jejich účelu, aby se sladila s jejich nově osvobozeným uměním. „Nemyslím si, že by někdo z nás cítil, že jsme profesionální muzikanti,“ řekl Joo-Joo. „Všichni máme jiné způsoby, jak vydělávat peníze nyní, takže nejsme tak znepokojeni tím, že musíme vycházet na každém turné. Spíše to děláme zpátky jako koníček, skoro jenom chlapi, kteří si užívají hraní hudby.“ Duch performance jako hry byl zdůrazněn překvapivým zapalovacím bodem Duress, spoluprací s vizuálním umělcem alba Austinem Redmanem.

„Dělal jsem s ním projekt před dvěma lety, kde vytvořil obal alba s názvy skladeb a navrhl živou sadu, a měl mě napsat písně a zahrát je živě pro něj,“ řekl Joo-Joo. Jak tomu bylo na jejich začátku, příležitost vyplnit existující prázdno vrátila Froth do jejich nejpřirozenějšího stavu: „Pro nás je mnohem snazší najít nové nápady nebo změnit kreativní proces od základů, protože monotónnost trochu mizí.“ Takto vznikla první píseň napsaná pro album, a změna přístupu podnítila inspiraci pro to, co se stane zbytkem Duress, včetně nové úrovně praktického zapojení členů do nemuzikálních materiálů, jako je obal alba a design merche. „Kde naposledy to bylo víc o ‚Potřebujeme udělat písně, které znějí dost dobře na to, aby byly hrány na velkém pódiu nebo tak něco,‘ naše priority jsou nyní na jiném, uvolněnějším místě,“ řekl Joo-Joo.

A přesto mnohé z písní na Duress působí jako dosud největší kapely. „Xvanos“ začíná s jet-like třásněmi, naskládá na ně paprskové dopady kytarových úderů, a pak pomalu-hoří z šepotajícího přístupu k inflektovanému vodopádu In Rainbows, podobně strukturovanému a temperovanému. Zatímco každá píseň staví na dobře položeném plánu, zde konkrétně vynikají odchody některé z nejlepších prací Froth. „Department Head“ již etablovalo sebe jako vrchol s jeho bzučící vrstvením a Microcastle plazením, než se ve čtvrtém období vytrhne sirénu vzdušného náletu a zahraje si na knockout. Closer „Syndrome“ začíná jako podzimní sprcha s ozvěnami bicích a strun, a končí jako reziduální duhový ohýbající se do světelné show trvajícího přemýšlení. Je to téměř oslepující působivé a pak mizí jako mlha na skle.

Kompozičně jsou písně ještě méně strukturované než na předchozích albech Froth. Je to případ, kdy se zdánlivá omezení souboru stala jednou z jejich nejunikátnějších předností. Jak říká Joo-Joo, „Některé jiné kapely jsou lepší v psaní různých částí [verše, refrén, most, atd.], my líp přicházíme s jinými zvuky, které přidáme, je to jednodušší.“ Pokračoval: „Poslouchám hodně elektronické hudby, a myslím, že to ospravedlňuje nedělat žádné změny a jen měnit dynamiku.“

Kde se ale elektronická hudba často formuje kolem matematicky čistých smyček, Frothovy písně jsou postaveny na fragmentech instrumentálních ruin, druzích hudebních nápadů, které by jiné kapely považovaly za škrábanec. Efekt je oslnivě neklidný, jako na pětiminutové „A2“, které zní jako sedět v oku bouře z přistávajícího vrtulníku, cyklující větry arpeggiované kytary a vířící atmosféry do blaženého vzteku. „77“ bublá směsici zvukových záběrů nad žebříkem basy, která by byla doma na sólovém albu Thoma Yorka, hraje podivnost pro liminální pop. Idiosynkracie se zdá být stejně náhodná jako zarputilá, ale ve skutečnosti je to inherentní výsledek jejich procesu.

„Nebyl napsán celý album, když jsme ho nahrávali. Někdy jsme jen slyšeli něco ve studiu a byli jako, ‚Oh, pojďme to prostě zkusit udělat z toho píseň právě teď,‘“ řekl Joo-Joo. „Takže tam skutečně bylo pět písní pro album a jen jsme je protáhli.“ Jejich trpělivost vytěžila další svůj autorský únik a vyplatila se, což vedlo k nahrávce, kterou budete stejně tak držet pro její akcentní odbočení jako pro silné ústřední melodie.

Frothovy písně vypadají, jako by mohly pokračovat navždy, jako by každý další obrat nesl vždy novou stopu, která by stále stála za to prozkoumat, a pravdou je, že kapela vidí dokončení ne jako dosažení definovaného závěru, ale spíše jako jednoduché zastavení. „Nikdy skutečně nedokončujeme písně, dokud nejsme ve studiu,“ řekl Joo-Joo. „Je tu jen nějaký bod, kdy si říkáte, ‚Oh, už tam opravdu není nic, co by tam mělo být. Tohle zní dost dobře.‘“

Počkal a pak znovu potvrdil: „Je to v podstatě jen tak, že končí. Myslím, že skončí sami. Jakmile nezbyde nic divného k opravě.“ Co jsem vyvodil z rozhovoru s mozky za jedním z nejvíce uspokojivě excentrických vydání roku 2019, je že pokoušet se najít propojení v Frothově vzorci je marné. „Neexistuje žádná metoda, jak pro mě psát písně,“ řekl Joo-Joo. „Škoda, že bych vám mohl říct produktivnější způsob, nebudeme potřebovat dva a půl roku na každé album.“

Když se ptám na další?

„Je prostě těžké přemýšlet o dalším albu pokaždé,“ řekl Joo-Joo. „Opravdu si nemyslím, že další album se pro nás klikne, dokud nezpracujeme celý cyklus alba předtím.“ Jeremy pak dodal: „Ale můžu zaručit, že to bude pravděpodobně jiné, protože tak to prostě pro nás je.“ Doufejme, že Froth selžou kdykoli se pokusí ustálit rutinu pro nadcházející roky, protože jen málo kapel zní tak dobře, když se nikdy neopakují.