Lauryn Hill vyšla na svobodu

Hill vystoupila na scéně v New Yorku s hlavou ostříhanou od pramenů, které pokrývaly Miseducation, nesoucí akustickou kytaru, v čepici Yankees a džínách. Následujících 106 minut hrála na vybranou kytaru nad písněmi, které většinou zpívala, ale některé z nich měly také pasáže mluveného slova. Jinými slovy, tohle nebylo nic, co by kdokoli na zemi očekával v tu chvíli. Bylo to radikální moment ve shattering očekávání publika a otevřeném zpochybňování toho, co by mohlo být od ní rozumně očekáváno, co jim chtěla dát a co měla vlastně v úmyslu dělat ve své roli populární performerky a ženy.

„Dříve jsem se oblékala pro vás. Už to nedělám. Je to nový den,“ říká Hill 30 sekund do Unplugged 2.0, jasně si vědoma, že brzy vyvrátí mnohé představy o tom, co přichází. „[Tyto písně] jsou o tom, čím jsem procházela, a co jsem se naučila,“ pokračuje Hill, než se vrhne do „Mr. Intentional“, písně alespoň částečně o tom, jak je bohatství iluze a jak má kapitalistická společnost za cíl vysát vaši krev. Tam, kde byste to mohli číst jako metaforu, Hill myslí to doslovně. A to je to, co je na Unplugged 2.0 tak šokující a proč byla komerčně neúspěšná ve srovnání s Miseducation; Unplugged 2.0 je neupravený pohled přímo do myšlenkových procesů Lauryn Hill v roce 2001, nic víc, nic méně.

Mezihry zde--používané performery Unplugged typicky ke sdělení jak něco inspirovalo pop hit, který dělají bez elektrických kytar na show--jsou zde použity jako přímé komunikační linky s publikem. Během téměř 25 minut v Unplugged 2.0 se Hill obává, že vytvořila osobnost, která vlastně není „jí“ („Bylo období, kdy jsem byla prostě venku, a vytvořila jsem tuto veřejnou osobnost. A ta mě držela jako rukojmí. Nemohla jsem být skutečnou osobou... Musím být tím, kým jsem.“). Mluví o tom, jak měla soukromou prohlídku Disney a jak bylo všechno špinavé za scénou--podobně jako život umělce--a jak ve skutečnosti neexistují žádní „velcí šéfové“. Taktéž mluví o tom, že uvažovala o ukončení hudební kariéry. „Jak se to, co tak miluji, stalo něčím, co nenávidím a co nesnáším?“, ptá se. Velmi zřídka máme možnost vidět vnitřní monolog hudby tak pěkně uspořádaný na písních, kterých se to týká. Unplugged 2.0 nakonec působí jako sledování tvůrčího procesu psaní písní v reálném čase; švy jsou viditelné, a někdy tam ani nejsou.

Co se týče písní na Unplugged 2.0, zní jako kázání, o zlých věcech ranging od falešné spirituality, pronásledování, a Ziggyho Marleyho, který nedokončil píseň, kterou jste napsali spolu (“I Get Out”) a vrhnou se přímo do hlubokých monologů o povaze Boha, a nejjemnějších písních v jakémkoli „raperově“ katalogu. “Just Want You Around” si zaslouží být svatebním klasikem, spolu s “I Gotta Find A Piece Of Mind”, písní volně inspirovanou jejím vztahem s Marleym a jejím nově nalezeným vztahem s vyšší mocí. Pro lidi, kteří touží alespoň po nějakém rapování, “Mystery of Iniquity”, s jeho slavným refrénem, má některé z nejtěžších veršů o společnosti na této straně alba Talib Kweli (“Na co pracujeme?”), je jediným olivovým větvičkou. Ale “I Get Out” je tady showstopper, píseň, která slouží jako teze pro celý projekt, s texty o odmítání štítků, odmítání být využíván, a odmítání hrát roli, a odmítání slepě následovat očekávání nastavená pro vás. Unplugged 2.0 je jedním z nejzručnějších provedení podivného kariérního kroku, které se kdy událo, a stalo se to v reálném čase.

Jak není překvapivé, Unplugged 2.0 bylo po svém vydání převážně ignorováno kritiky. Bylo to považováno za zbytečně kázající--samo o sobě vtipné nepochopení, protože Lauryn kázala od Doo Wop minimálně--, jako “zajímavé” pokračování Miseducation, a “bezmelodiové.” Robert Christgau, který dohlížel na Pazz and Jop anketu Village Voice, která milovala Miseducation, napsal tohle v dost ostrém hodnocení: “Pravděpodobně nejhorší album, které kdy vydala umělecká osobnost, která má nějaký význam—jsou tu všechny ty Elvisovské soundtracky. Ale v závodě,” a dále kritizoval Hillovu techniku hraní na kytaru, jako by kdokoli očekával, že se objeví a bude jako Carlos Santana.

Ale hlavním důvodem, proč bylo album znehodnoceno, je, že hudební kritici vždy vnímají náboženskou oddanost jako neupřímnou nebo trapnou; není nic strašnějšího než někdo, kdo vážně věří, že písně, které zpívají, hledají nějakou odpověď v vyšší moci. Je to důvod, proč úžasný Slow Train Coming Boba Dylana je považován za součást jeho základního kanonu, je důvod, proč většina lidí nevěděla o Kirkovi Franklinovi, dokud nebyl na The Life of Pablo, a proč novináři z pobřeží jsou schopni psát články o křesťanských rockových festivalech každý rok jako o spolehlivém obsahu. Je důvod, proč Kanye West chtěl samplovat toto album; je to performer stojící na vrcholu a uvědomující si, že celebrity, sláva a bohatství, po nichž toužili, nevyplnily ten centrální prostor uvnitř nich. Kanye stále hledá, co přijde po vrcholu hory, ale před 15 lety Lauryn Hill našla svou odpověď v náboženství. Ještě nenašla to, co hledá--a musela se vrátit k výkonu po boji s IRS, který ji dostal do vězení--a dosud nenásledovala toto album. Vydala se, když mohla.