Kamaal Williams a „Návrat“ kyselého jazzu

Cituje Jamiroquai jako brzký vliv, i když spíše z konceptuálního hlediska než čistě estetického. „Jejich hudba je opravdu ovlivněna Roy Ayers a Donald Byrd — je to všechno tak trochu rip off těchto druhů groovů, ale s více britskou atmosférou,“ vysvětluje. „Opravdu překlenuli propast mezi komerční a duševní hudbou. Nejde o to být intelektuálem nebo dělat něco příliš okázalého; jde jen o to, být věrný zvuku naší generace.“

Pro Williamse je tento zvuk méně optimistický než nu-funk groovy jeho inspirací z 90. let — ale stále téměř stejně taneční. Poprvé si získal mezinárodní pozornost jako polovina Yussef Kamaal, jazz- a více duo, jehož 2016 Brownswood release Black Focus je velmi zakořeněné v současné fascinaci jazzu se syntetizátory 70. let, ale s mnohem více britské taneční hudby přidané do mixu. Album umístilo Williamse a jeho tehdejšího kreativního partnera Yussef Dawes do centra explozivní improvizační hudební scény Londýna, jejíž vazby na klubovou kulturu ji odlišují od té státní — i když je také stále spojena s termínem „jazz“.

Ale pár se náhle rozdělil v roce 2017 těsně před jejich největší show do té doby a nyní Williams pracuje se svou vlastní kapelou, aby zachytil své rodné město na vinylu. „Je to skupina rodilých Londýňanů, kteří spojují své emoce, aby vytvořili něco, co vydrží po dobu trvání země,“ říká o The Return. „Tempo Londýna je velmi rychlé. Všechno je dva palce před tebou — v Londýně není žádný horizont, jen budovy a kapitalismus. Musíme tu přežít a tohle je náš způsob, jak to vyjádřit.“

Williams vyrůstal v tehdy neprivatizované čtvrti Peckham v Londýně, dítě tchajwanské matky a britského otce. Stále je velmi blízko své matce, zdroji jeho uměleckého jména Henry Wu (Wu je její rodné jméno), a při vyrůstání se učil trochu mandarínštiny a čínské kaligrafie. Pro Williamse tento zájem — stejně jako práce jeho rodičů v designu — přešel do kreslení graffiti po Londýně (odmítá sdílet svůj graffiti tag, říká, že byl docela produktivní: „Nechtěl bych se sám obvinit“) a nakonec se učil arabštinu. Tyto vlivy se kombinují a lze je vidět na obálce The Return, která obsahuje černobílou fotografii Williamse oříznutou do arabského znaku nakresleného čínským/muslimským kaligrafem. Samotný Williams je muslim a Kamaal je jméno, které si vybral po konverzi před sedmi lety.

Hudebně Williams jmenuje několik zlomových bodů: jedním byl garage/grime duo Oxide a Neutrino, jejichž album Execute z roku 2001 bylo prvním, které si pamatuje, že šel do Tesco a koupil za £9.99. „Jsou oba z jižního Londýna, takže to bylo to, co jsme poslouchali ve škole,“ vysvětluje nyní. Už hrál perkuse ve školní kapele a láska k hip-hopu v americké i britské podobě, která začala s Execute, ho přivedla k produkování. Dalším byl jeho otec, který ho uvedl do jazzu prostřednictvím klasik Miles Davis a John Coltrane, spolu s některými bluesovějšími jamy od Santany. Ve chvíli, kdy dosáhl vysoké školy, kde studoval hudbu a začal hrát na klávesy a bubny, byl Williams bona fide crate-digger — něco, co říká, že je vždy zelený zdroj inspirace. „Ty nahrávky z 60. a 70. let znějí čerstvě i dnes,“ říká nyní. „Nějakou jsem našel nedávno od Eddie Henderson s názvem Mahal a úplně mi to vzalo dech — je to z roku 1978 a zní čerstvěji než cokoli, co jsem dnes slyšel. Skutečnost, že můžeme jít zpět a najít ty nahrávky, které byly před naším časem, jen znamená, že na této hudbě je nový život.“

Hraním funku po Londýně se Williams dostal do kapely tehdy právě podepsané dubstepové zpěvačky Katy B, kde zůstal dva roky. Hraní pro jiné umělce však nakonec přivedlo krizi víry, která ho málem přiměla v roce 2012 přestat s hudbou. Bylo to jen s příslibem nového, umělcem řízeného labelu — 22a, který se dal dohromady v roce 2013 — že Williams začal opět tvořit, soustředil se na produkci broken-beat a house skladeb. Kritické uznání (a Boiler Room sety následovaly, když integroval živou hudbu do svých již jazzem-infikovaných tvorů; vstoupil Yussef Dawes a jedno osudové vystoupení na Gille Peterson's Worldwide Awards v roce 2016 a najednou měl nahrávací smlouvu, aby vytvořil, pokud ne jazz, něco velmi blízkého tomu.

„Abych byl upřímný, ani se mi slovo jazz moc nelíbí — sám ho nepoužívám,“ říká Williams. „Pro mě je rok 2018 — jazz byl něco, co bylo v 50. a 60. letech. [Američané] jsou vychováváni na jazzu. My jsme to tady opravdu neměli, takže naše věc je trochu odlišná. Rozhodně si myslím, že duch jazzu je v naší hudbě, ale teď jsme v jiné éře.” Místo toho, linie, kterou vidí, že se v ní nachází, je acid jazzových kapel, jako Incognito a Brand New Heavies — kapel, které cítí, že jsou výhradně londýnské. „To jsou lidé, kteří mi tak nějak předali pochodeň,” říká Williams, který se před pár lety setkal s lídrem kapely Incognito Jean-Paul “Bluey” Maunickem. „Opravdu se mnou spojil — byli jsme stejní,” vzpomíná. „Měli jsme stejný přístup k hudbě.”

To, co Williams čerpá z jazzu — co slyšíte na The Return fluidní, neortodoxní pojetí akustické hudby zaměřené na groovy — je jak oddanost řemeslu, tak kouzlo spolupracující spontánnosti. „Trh byl tak zaplaven elektronickou hudbou, až do bodu, kdy si kdokoli může koupit laptop a velmi rychle udělat základní house beat,” říká Williams. „Ale co lidé nemohou udělat, je vzít nástroj a rychle nahrát jazzové album. Lidé si užívají zážitek jít vidět pět nebo šest lidí na pódiu, jak spolu komunikují a improvizují.” Toto téma otestuje letos v létě na řadě festivalů po Evropě.

Stejně jako Williams není spokojený s termínem jazz, nemá zájem nazývat svou hudbu fúzí nebo acid jazzem nebo jakýmkoli jiným termínem určeným k tomu, aby naznačil, že ano, tato hudba má improvizaci, ale ne, neznamená to Charlie Parker nebo Albert Ayler nebo Wynton Marsalis. „Začnu nový žánr s podstatou jazzu, ale úplně odlišný,” říká. „Když vidíš mé živé show, je to něco jiného. Energie tam je, ale to, co děláme rytmicky a melodicky, je rozhodně nové. Právě vymýšlím název pro svůj nový žánr, ale brzy se ozvu. Dám vám vědět.”