Earl Hines: Jazzový klavírní virtuóz

Stamina, jedna z nezbytností pro jakéhokoli jazzového umělce, je snadno dosažitelná, když je umělec mladý a možná nadaný. Ale setrvalost je daleko obtížnější, zvláště v jakémkoli výraznějším smyslu než prostě zůstat na očích veřejnosti (a i to se ukázalo jako nemožný úkol pro mnohé muzikanty, kteří byly nepochybně nadaní, díky nemilosrdným ekonomickým zákonům hudebního průmyslu). Ale Earl Hines, který oslavil 50. výročí začátku své nahrávací kariéry, nejenže přežil dvě období relativního opomnění, ale stále vytváří stále více nových nápadů a doslova vyvíjí více síly do loktů. Pro Hinese, ve svém devětapadesátém roce v té době, hrát s tak neomezenou energií a ohromující vynalézavostí je skutečně výkonem.

Srovnání se často dělá s Earlovým přítelem a současníkem Louisem Armstrongem, s nímž pracoval v Chicagu na konci dvacátých let a znovu v letech 1948 až 1951 na začátku období Armstrong All-Stars, a toto srovnání je obzvlášť platné na stylistické úrovni. Ale ignoruje nevyhnutelný fakt, že trubka vyžaduje silné svaly obličeje a neochvějnou sílu plic, zatímco hra na klavír (ačkoliv rozhodně nemá být podceňována jako čisté fyzické cvičení) se provádí především precizní kontrolou rukou a předloktí.

Tak i štíhlý rámec Willie 'The Lion' Smitha (narozen 1897) nebo Eubie Blakea (1883) stále produkuje neobyčejně živou, silnou hudbu. Earl Hines, samozřejmě, patří stylisticky k generaci po těchto ragtime-influencovaných klavíristách a minimálně od dne, kdy se vrhl do Weather Bird na historickém duetu z roku 1928 s Louisem Armstrongem, byl uznáván jako nejodvážnější improvizátor své generace.

Těžko se zdá, že by bylo nutné zdůraznit fakt, že veškerá hudba na tomto albu je improvizovaná, a přesto kolik klavíristů, čelících jedné z těchto standardních skladeb, by nehrálo téma s relativně monochromatickým přístupem (jakkoli individualistickým) a pak by přešlo k sólu, jehož doprovod byl více či méně předvídatelný? U Hinese není nic předvídatelného ani bráno jako samozřejmé, ať už téma, harmonie nebo rytmus.

"Když Tvůj Miláček Odešel," (mimochodem jedna z těch skladeb, která by nikdy nepřežila, pokud by ji Armstrong nejprve nepředělal) ho nachází, jak si bere svobody ve všech směrech. Téma dostává velmi krátkou pozornost, posloupnost akordů je občas ohnuta tak, aby vyhovovala směru improvizace a rytmus, poměrně tlumený na začátku a téměř naznačuje přítomnost týmu kytara-basa-bubny, později přechází do rychlého valčíku před krátkým výletem do stride piana.

"Mack The Knife" nabízí zvlášť dobrou příležitost studovat rozmanitost Hinesova levého ručního projevu – nejen stride, ale také chůzi basů (jak v jednotlivých tónech, tak v desítkách), pasáže visícího času, kde se levá ruka náhle stává druhou pravou rukou, a samozřejmě akcent jako buben, který přichází mezi a mezi vším ostatním.

Dalším potěšením v této sadě je maskované téma "Say It Isn’t So" s jeho atmosférickým těžkým akordováním a, v pozdějších chórusech, úžasnou pasáží polyrhythmické pyrotechniky, která jaksi nedokáže narušit uvolněné střední tempo. Klamný menšinový úvod k "Indian Summer", který se objevuje na konci, se také objevuje tři čtvrtiny cesty, krátce po sérii tří klouzání nebo glissandi – dolů a zpět nahoru po bílých tónech, a pak dolů po černých klávesách klavíru.

Dejte pozor také na náznaky půltempa ve středu "I Never Knew", které nejen lákají svými implikacemi, ale připravují člověka na zkrácení tempa v posledních dvou chórusech, a na krátké odkazy na téma uprostřed "Lonesome Road," ne jako základ pro improvizaci (srov. před-armstrongovská generace), ale spíše jako milníky v hustě zalesněné krajině.

Podstata improvizované povahy Hinesovy hudby se potvrzuje faktem, že všechny tyto kusy byly nahrány jako první záběry a, i když si může člověk připadat určitý pocit nadměrné známosti s těmito písněmi ve jejich přirozeném stavu, a prohlašovat, že klavíristu dobře zná, bylo by nejlepší následovat Hinesův nádherný příklad a nic nebrat jako samozřejmost!

-Brian Priestley