Amen Dunes odhaluje svou minulost, aby ji mohl pohřbít

Řádek pronáší matka Damona McMahona. McMahon je hybnou silou za newyorskými Amen Dunes a vybral si dva řádky, aby vyjádřil podstatu Freedom: je to album, které je si vědomo sebe sama a zároveň si uvědomuje, že jádro vlastně neexistuje. "V mnoha ohledech, jedním z mých záměrů s tímto albem nebylo nic hlubšího, než aby se lidé cítili sexy, abych byl upřímný," říká McMahon po telefonu. To je ta část Miracle. Poté, citát od Martina: "Bylo to jakoby větší poselství alba. Pro mě je cílem Freedom vzdání se sebe sama skrze vystavení sebe sama.

"Každá píseň je prozkoumáním těchto malých myšlenek, které mám o sobě nebo svém pozadí či fantazijním já. Je to skrze sebereflexi, že se můžeme zbavit všech těchto sraček."

Freedom je sérií vignet, snímků McMahonovy psychiky. Klouže to prostornými zvukovými krajinami zdánlivě neomezené hloubky. V některých okamžicích Freedom působí jako pohodové taneční album; jindy je to jasná, kytarou poháněná indie-rocková deska nebo macabrózní, smutná country. Je to album multitudes, odrážející zmatení, kterým McMahon prošel, aby sám sebe pochopil.

"Jsem uvězněn v milionu různých identit," přiznává. "Písně jsou o mé rodině a dětech, se kterými jsem vyrůstal. Chtěl jsem napsat tyto písně o, ‘Jsem irský Žid a jsem panna a jsem undergroundový muzikant, nejsem pop muzikant... Jsem muž, jsem macho muž, jsem citlivý muž.’ To jsou všechno věci, na kterých se dost často zasekáváme." Freedom je proces, jak McMahon uvolňuje tyto identity. "Skrze svou vlastní praxi jsem se snažil spojit s tím, co existovalo předtím a co bude existovat po těchto malých povrchních identitách, které držím."

McMahon vysvětluje, že album se často a brzy zabývá jeho minulostí; druhá skladba, "Blue Rose," se týká jeho otce. Jeho matka, kterou McMahon popisuje jako "badass.... Jako Lemmy nebo něco takového," byla diagnostikována s terminální nemocí, když McMahon začal pracovat na Freedom. (Pozdější skladba „Believe“ se s tímto traumatem zabývá.) Rodinné vztahy často tvoří základy konstrukce identity, ale jsou také složité. "Jak to říct diplomatickým způsobem," povzdechne si. "Řekněme jen, že jsem vyrůstal v takové nebezpečné domácnosti. Lidé se opravdu neřídili pravidly." Její nemoc vyvolala reflexi. "Když onemocněla, nějak jsem se s tím vším vyrovnal."

McMahon využívá osobní příběhy k tomu, aby odhalil duchy uvnitř něj, ale také používá ostatní jako nádoby, ve kterých se může vidět odražený. (I když i skladby, které se zdají být neosobní, nemusí být nutně takové; "Calling Paul the Suffering" může nést biblický otisk, ale Paul je také jméno McMahonova otce.) Když vyrůstáme tak, že ceníme a idolizujeme určitého jednotlivce, je pravděpodobné, že budeme pasivně a nekriticky přijímat některé z jejich kvalit ve snaze se s nimi sblížit. V "Miki Dora" McMahon zkoumá legendárního surfaře a podvodníka s jakýmsi odporem a úctou. "Je cool a je zastřený, je sebevědomý a mrzutý," vyjmenovává. "Miki Dora je zástupce pro cokoliv. Upřímně se s ním ztotožňuji. Je to ten typ chlapa, na kterého jsem bohužel celý život vzhlížel."

Analýza Dory je analýzou maskulininty a jejích škodlivých dopadů a jak album rozplétá, stává se jasným, že písně jsou patchworkem konfliktních kousků mužského ega, jak latentního, tak bezprostředního, a touhou je vyjmout. Tyto vlastnosti jsou ty, kterými se McMahon nejvíce zabývá. "Myslím, že mužské ego je kořenem problémů společnosti," říká. "Páchám-li něco, co je nejužší jádrem našich problémů."

Pro McMahona tyto věci začaly, jak mají pro mnoho mužů, s jeho otcem. "Vztah s otcem je jádrem všech těchto zmatení v mém životě," vysvětluje. "Blue Rose" popisuje McMahonovy snahy přeformulovat se jako muzikanta, naštvání neuznavajícího otce. "To je jako první identita, proti které jsem se snažil vymezit. 'Jsem muzikant, jsem Amen Dunes.' Můj otec byl velmi aktivně proti tomu, abych dělal hudbu, takže to byl velmi raný otisk konfliktu. Byla to primární rána, primární zdroj konfliktu, který jsem potřeboval prozkoumat."

Ptám se McMahona, jestli je maskulinita inherentně spojena s identitou. "Pro mě ano," odpovídá. "Vyrůstal jsem s tímto..." Dělá pauzu na dech. "Byla na tom kladena spousta důležitosti ohledně toho, co to znamená být mužem. Můj otec, jeho rodina pochází z této nižší dělnické třídy v Philadelphii a byli velmi do toho, být stoik a potlačovat své city. Být tvrdý bylo oslavováno. Takže identita: kdo jsem? No, musím být muž. Co to znamená? Znamená to všechny ty špatné věci, které mě naučili přijmout."

Freedom je vykopávka těchto rysů, proces sebereflexe v naději, že se zbaví těchto zakotvených relikvií toxické maskulinity. McMahon věří, že je důležité soustředit svůj pohled dovnitř. "Moje verze sociálního vědomí a sociálního protestu je ujistit se, že se postarám o své pětifootové okolí." Poznamenává, že jeho ticho na sociálních médiích není známkou lhostejnosti: "Osobně si nemyslím, že to je tak užitečné, jako když se zaměřím na ty samé problémy v sobě," vysvětluje.

Se vydáním nového alba by se mohlo zdát, že McMahon dosahuje nějakého druhu vyřešení nebo míru. Zasměje se, "Bohužel, s veškerým zaměřením na mě s tímto vydáním jsem se trochu více zapletl do sebe." "Je to oboustranný meč, ale myslím, že tohle je celoživotní cesta, člověče. Je to doslova můj hlavní cíl, i před hudbou nějakým způsobem. Myslím, že to je jen jakési nastavení záměru."

Na konci "Intro" nabízí klíče k Freedom. McMahon je třpytivou ztělesněním tvrzení Agnes Martinové, že jsme prázdné plátna, absorvující a napodobující cokoliv, co vidíme. Jak závěrečná skladba "L.A." zní přes hučící syntezátory a bušící bicí, dětský hlas znovu zní: "Toto je tvůj čas. Jejich čas je u konce. Je to hotovo!"