10 nejlepších soul jazzových desek, které byste měli vlastnit

Spousta hudebníků s jazzovými dovednostmi chtěla držet krok s dobou, ale nebyli ani pohodlní jít naplno do popu, ani se ponořit do chaotického hluku "The New Thing." Místo toho tito hudebníci našli způsob, jak přenést společenský, taneční prvek jazzu do moderní doby, vzít duši zvuk Motownu a Staxu a infuzovat to s volně plynoucími improvizacemi a rychlými prsty bebopu a cool jazzu. Výsledky, označované jako soul jazz, byly funky, sofistikované a probíhaly v zakřivených groovech. Málo co předtím nebo od té doby bylo tak tleskatelně taneční; není bez důvodu, že tyto desky byly od konce 80. let vytěžovány pro samply, když například A Tribe Called Quest, Digable Planets a The Beastie Boys vyrazili pro své vlastní funky hudby do sbírek svých rodičů.

Bylo by nepoctivé snažit se následující charakterizovat jako cokoliv, co by se blížilo úplnému seznamu "velikánů." To by bylo urážkou pro zjevně chybějící hrdiny jako Jimmy Smith, Grant Green, Lou Donaldson, Lee Morgan… seznam pokračuje. To řekněme, pokud chcete začít prozkoumávat nějaké desky s brutálními breakbeaty, hlubokými basy a spoustou volně plynoucích dechových nástrojů, které se vyhýbají groove, tyto jsou 10 skvělých míst, kde začít.

Herbie Hancock: Fat Albert Rotunda

Říkat, že Herbie Hancock je jazzový obr víc než jednou je podobné tomu, jako říkat, že George Clooney je docela pohledný chlap: nemáte pravdu, samozřejmě, ale všichni máme oči na to vidět a uši k slyšení, takže to ani nemusíte říkat. Kdo jiný než Hancock úspěšně přešel z tanečního crossoveru 60. let na vysoce intelektuální improvizaci, od pavučiny fusion po cizí elektro, s tolika úspěchem (jo, jo, Miles Davis, ale většina by se shodla, že Hancock to v 80. letech zvládl lépe)?

Ale pro čistou, sexy zábavu, je tento Hancockův set z roku 1969 nesmírně těžké překonat. Tato sbírka soul jazzových pecek byla původně nahrána pro speciál Fat Albert, ale není třeba vidět speciál (ani přemýšlet o tom, kdo ten animovaný seriál vytvořil), abyste ocenili, co je zde nabízeno. Opravdu, nemusíte ani vědět, kdo hudbu dělá; vše, co musíte udělat, je tančit.

Charles Kynard: Afro-disiac

Slova nemohou vystihnout funk této desky. Organizátor Charles Kynard má ve svém katalogu dostatek lepkavých, hlavou kývajících skladeb, ale tato sebevědomá, pomalu se valící deska vypadá, jako by vymyslel nový druh postelové hudby svépomocí.

Ne že by to Kynard dělal sám: Kapela zde — včetně kytaristy Granta Greena, saxofonisty Houstona Persona a baskytaristy Jimmyho Lewise — je tak skvělá, že byste se měli před poslechem nechat naočkovat. Opravdový trumf v rukávu, ale, je mistr session/breakbeat monster Bernard "Pretty" Purdie, jehož spletité a uvolněné bubnování vás přiměje přát si, aby každá skladba trvala věčně. Není divu, že si ho Steely Dan vybrali, aby položením rytmu pro "Peg."

Dizzy Gillespie: Soul and Salvation

Pamatujete si tu část v tom tracku od Chrise Browna před pár lety, "Look At Me Now," kde se Busta Rhymes objevil uprostřed, okamžitě odstrčil Browna stranou s "drž si pivo" bravádou a pokračoval k rychlejší, nejlepší sloce, která zazněla v rádiu od… no, od posledního vystoupení Busty v rádiu? To je taková jazzová verze toho. Spousta starších jazzových hudebníků se chtěla dostat s dobou v 60. a 70. letech, s různými stupni úspěchu, ale Diz opravdu přijde s tímto a ukáže všem, jak na to. Obrovské rytmy, skvělý trumpet (jasně) a na skladbě "Rutabaga Pie," neúprosné tlaky a útoky s dívčí skupinou, která kolem sebe jen tak chodí a zpívá název. Transcendentální.

Ramsey Lewis Trio: Another Voyage

Mezi fandy je starým rčením, že i ten nejmenší pianista Ramseyho Lewise má na každém jeho vydání alespoň dvě naprosto úžasné skladby (tři lidé mi to v posledních dvou týdnech řekli nezávisle na sobě, ale možná si to jen ukazují). Another Voyage, nicméně, je Lewisova deska, která má v sobě jen jeho nejlahodnější lahodnost. Lewis a jeho banda se proplétají 10 skladbami zde, včetně silných coververzí Stevieho Wondera a Eddieho Harrise, ale nejžhavější teplo vyzařuje z "Uhuru," skladby s kalimbovým nádechem od perkusisty kapely (a budoucího člena Earth, Wind & Fire!) Maurice Whitea.

Jimmy McGriff: The Worm

Stejně jako Ramsey Lewis, organizátor Jimmy McGriff doslova produkoval stálý proud odolných desek v 60. a 70. letech, všechny s alespoň několika ohromujícími party spouštěči na desce. Nejvíc slin tady ukápne pro titulní skladbu, ale je tu dost spouštěčů na slinné žlázy, alespoň zasluhuje velkolepou "Blue Juice."

Monk Higgins: Extra Soul Perception

Saxofonista Monk Higgins se nikdy nestal velkým jménem jako někteří jiní na tomto seznamu, ale ve světě soul jazzu je MVP. Higgins udělal řadu mimořádných prací jako skladatel, aranžér a sideman, s příliš mnoha spolupracovníky, abych začal vůbec jmenovat, ale pokud byl zapojen, můžete vsadit, že jedno oko bylo vždy na groove. Ačkoli tato deska neobsahuje Higginsovu nejsilněji sampled skladbu, "One Man Band (Plays All Alone)," ani jeho jediné radio hit pod jeho vlastním jménem, "Who-Dun-It?" Extra Soul Perception je snad nejkoherentnější a nejfunkčnější soubor Higginsových skladeb. Tento fakt jej v posledních letech také učinil jedním z jeho nejvíce sběratelských, ale naštěstí pro ty z nás, kteří máme omezený rozpočet, dobří lidé z Real Gone label čerstvě znovu vydali album na vinylu a CD.

Freddie Hubbard: Backlash

Freddie Hubbard byl brilantní trumpetista, který se nebál přecházet na okraj jazzu, aportoval svůj plný a bezbřehý tón na sezení s Dolphym a Coltranem, a dokonce spolupracoval s experimentálním tureckým skladatelem İlhan Mimaroğlu pro album Sing Me a Song of Songmy. Přesto byl hard bopér první a především, a na tomto svém prvním LP pro Atlantic to Hubbard dává naplno. Silné a bující skladby jako "The Return of the Prodigal Son" a titulní skladba jsou palivo pro tanečníky; zavírající balada "Echoes of Blue" je něco jiného, jak duševně experimentální, tak divoká. Krátká a sladká, tohle je Hubbard v jeho nejpřístupnější podobě, a téměř určitě jeho nejvíce taneční.

Hubert Laws: Flute By-Laws

Reputace flétnisty Huberta Lawse spočívá převážně v jeho úspěšné kariéře jako smooth jazz umělce, ale velká část jeho dřívější práce je tvrdý, pulsující soul. Na začátku jsem měl potíže vybrat mezi touto a albem, které jí předcházelo, The Laws of Jazz (chlap dostal spoustu kilometrů z té slovní hříčky, co?). Ale asi čtyři sekundy do úvodního tracku této desky 'Bloodshot', bylo rozhodnutí téměř jasné. Nejlepší skladby na Flute By-Laws všechny tvrdě bouchají, ale Lawsova flétna dodává jen nádech studené melancholie i k těm nejžhavějším sekcím.

Eddie Harris: The Electrifying Eddie Harris

Eddie Harris, jako Rodney Dangerfield, nedostal žádný respekt ve svém prime (také jako Dangerfield, byl trochu stand-up komik, ale to je jiný příběh). Oh, byl docela známý a tak, ale jazzová inteligence zacházela s jeho elektrifikovaným saxofonem — přijatým o pár let dříve, než Miles s tímto nástrojem začal běžet — jako s levným trikem a mysleli si, že jeho melodie jsou prostě nevhodné.

Čas nicméně shlížel na dobrou část jeho katalogu a zatímco je snadné oscillovat mezi oblíbenými (Osobním oblíbeným tohoto autora je vlastně Free Speech, ale to není až tak dobré jako úvod), The Electrifying Eddie Harris je pravděpodobně nejrozumnějším výchozím bodem, alespoň kvůli jeho zahrnutí skladby „Listen Here.“

The Lyman Woodard Organization: Saturday Night Special

Málo které desky evokují čas a místo, odkud pocházejí, jako právě Woodard a jeho společnost evokují detroitské 70. léta na Saturday Night Special. Existuje traumatizující smutek, který visí jako mrak nad událostmi, bolest nese z bouří a bílé úniky, které zanechaly město v troskách. Přesto, skrze ten kalný dojem tluče vesele rytmus, tep Motor City samotného, rytmus, který vás přiměje pokračovat. Jiné desky na tomto seznamu jsou více přátelské tanečnímu parketu nebo vylepšené, ale žádná není tak silná a hluboce prožitá.